BM 13 – 16 Kaťuša

Zbraně a technika / BM 13 – 16 Kaťuša

Experimenty s raketami začaly v SSSR již koncem 20. let 20. století. Reaktivní vědeckovýzkumný ústav, jehož činnost měla směřovat k vojenskému využití raket, byl založen roku 1933.

V prosinci 1937 byly poprvé nasazeny letecké rakety RS – 82 ráže 82 mm v bojích s Japonci u Chalchyn Golu. Příští rok pak byly vyvinuty rakety RS – 132 ráže 132 mm. V tomto období také sovětské vrchní velitelství dělostřelectva vzneslo požadavek na vývoj pozemního vícenásobného odpalovacího zařízení raket RS – 132. Z těchto raket byly odvozeny střely M – 13 Kaťuša ( dostřel – dolet až 8,5 km, ráže 132 mm ) pro pozemní raketové dělostřelectvo, práce prováděl konstrukční tým pod vedením I. Gvave v Čeljabynsku. Vytvořili jednoduchou odpalovací konstrukci, která se měla instalovat na korby nákladních automobilů ZiS – 5. Jelikož ale střely byly odpalovány do strany, byl celý systém značně nestabilní. I. Gvave se svým konstrukčním týmem poté celý systém přepracoval a vzniklý nový prototyp s označením BM – 13 již odpaloval rakety v podélné ose vozidla přes kabinu, to se psal srpen 1939. Během roku probíhaly intenzivní zkoušky a testovalo se více druhů raket ( např. M31 Váňuša- dostřel až 2 800 m, ráže 300 mm ). Pro sériovou výrobu byla vybrána varianta BM – 13 – 16 ( bojový automobil pro rakety M – 13 se 16.

Odpalovacími kolejnicemi ). Raketová střela M – 13 měla celkovou hmotnost 42 kg z čehož 4,9 kg tvořila výbušnina a dolet , který se v závislosti na vnější teplotě, přiblížil hodnotě 5 400 m.

Rakety , jako nová zbraň, byly vyvíjeny pod bdělým dohledem NKVD, pochopitelně v naprostém utajení. Oficiální název nové zbraně tak zněl gardový minomet. Do podvědomí se raketomety zapsaly pod jménem Kaťuša a to pro všechny za II. sv. v. vyráběné varianty. Na německé straně fronty jim pro jejich charakteristický zvuk při střelbě přezdívali Stalinovy varhany.

K prvnímu bojovému nasazení sedmi raketometů pod velením kapitána I. A. Fjodorova došlo 14.7.1941 ( v některých zdrojích je datum 7.7.41 ) u vlakové stanice Orša, která byla obsazena německými jednotkami. Stanice byla raketovou palbu zcela devastována se značnými ztrátami na německé straně. Úspěch byl jednoznačný a velkosériová produkce raketometů mohla začít.

Během příštích let došlo k vývoji dalších typů jako M – 8 ráže 82 mm s menším doletem ale i hmotností, která umožňovala montáž i na lehčí techniku. Na druhou stranu spatřily světlo světa i těžší varianty jako typy M 30 a M31 s doletem asi 2 800 m ale s nadkaliberní hlavicí s náloží 28,9 kg, tyto rakety však byly odpalovány ze statických kontejnerových konstrukcí. Teprve v roce 1944 došlo k instalaci těchto raketometů na nákladní podvozek a pak nesly označení BM – 31 .

BM – 13 byly zpočátku produkce instalovány na korby dvounápravových automobilů ZiS – 5 a ZiS -5 V, popřípadě na třínápravové ZiS – 6 a nesly označení BM – 13 – 16. Zkoušely se i jiné odpalovací platformy ( např. STZ – 5 nebo KV – 1 ), těch ale vznikl pouze zanedbatelný počet. Od roku 1942 začalo so SSSR proudit spojenecká technika dodávaná v rámci smlouvy Lend – Lease . Kaťuše tak byly montovány na korby britských, kanadských a amerických nákladních automobilů. Jednoznačně nejlépe se osvědčil americký 2,5 t Studebaker US6, bylo tedy rozhodnuto o unifikaci na tento podvozek pod novým označením BM – 13N ( N – normalizovaný ).

Kaťuše byly intenzívně nasazovány na všech větších bojištích východní fronty. Velkou výhodou Kaťuší byly snadná a levná výroba, kterou mohly provádět i továrny s chudším technickým vybavením., což v podmínkách SSSR za II. sv. v. bylo neocenitelnou předností. Přestože se nejednalo o nějak přesnou zbraň ( viz. tabulka ), dokázaly Kaťuše pokrýt hustou palbou velmi široký prostor. Opětovné nabití raketometů bylo ale zdlouhavé a namáhavé, nebylo tak možné vést nepřetržitou palbu. Hlavním taktickým prvkem se stal prudký palebný přepad. Instalace raketometů na nákladní automobily přinášelo i záporné stránky, nižší průchodnost terénem a extrémní zranitelnost posádek i techniky při nepřátelském ostřelování. Výhody ale jednoznačně převyšovaly zápory.

Základní organizační jednotkou byla baterie 4 raketometů. Prapor se skládal ze 3 baterií a 3 prapory tvořily pluk ( tedy 36 raketometů ). Koncem roku 1941 bylo ve výzbroji Rudé armády evidováno celkem 554 raketometů ( všech verzí ), za rok to již bylo 3237 ks. Do konce II. sv. v. bylo vyrobeno přes 10 000 raketometů a jejich výroba pokračovala i po válce.

 

Základní typy raket

M – 8 : ráže 82 mm, hmotnost 8 kg – trhavina 0,64 kg, dolet cca 5 500 m, rychlost 315 m/s

M – 13 : ráže 132 mm, hmotnost 42,5 kg – trhavina 4,9 kg, dolet až 8 500 m, rychlost 355 m/s, odchylka 130 x 190m ( délková / stranová )

M – 13UK : zlepšená přesnost, dolet do 7 000 m

M – 13DD : dva motory za sebou, hmotnost 62,5 kg, dolet 12 000 m

M – 20 : trhavá hlavice, 18,4 kg trhaviny, dolet do 5 000 m

M – 30 : ráže 300 mm, hmotnost 76 kg – trhavina 28,9 kg, dolet 2 800 m, rychlost 200 m/s, odchylka 80 x 140 m.

M – 31 : modifikovaná M 30, rychlost 255 m/s, dolet 4 300 m, odchylka 95 x 210 m

M – 31UK : dolet 4 000 m, odchylka 50 x 80 m


Publikováno: 11. 3. 2016 Autor: Dušan Říha Sekce: Zbraně a technika

Fotoalbum