Genpor. Vilém Sacher

Vzpomínky na vojáky / Genpor. Vilém Sacher

Vilém Sacher se narodil 17. února 1907 v Prostějově. Po studiu na vyšším reálném gymnáziu zakončeném maturitní zkouškou v roce 1925, se přihlásil do armády. Po odvodu nastupuje 5. října 1925 studium na Vojenské akademii v Hranicích. 7. srpna 1927 je vyřazen v hodnosti poručíka dělostřelectva.

Nastupuje službu u dělostřeleckého pluku 109, dislokovaného v Olomouci. Zde absolvuje aplikační školu, po které je v červenci 1928 přidělen dělostřeleckému pluku 102, dislokovanému v Horšovském Týnu. Zde slouží v různých funkcích u 4. baterie.

V dubnu 1931 odchází k dělostřeleckému pluku 105, dislokovanému ve Čtyřech Dvorech. Zde působí ve funkci velitele 2. baterie. Zde je povýšen do hodnosti nadporučíka dělostřelectva 1. října 1932.

1. února 1935 nastupuje na studium na Vysoké škole válečné v Praze. Studium dokončil 14. července 1937. Je poslán k 3. jezdecké brigádě v Bratislavě. Je povýšen na kapitána dělostřelectva. 31. července 1938 se stává přednostou 4. zásobovacího oddělení štábu 3. rychlé divize. 15. února 1939 je jmenován přednostou 2. zpravodajského oddělení.

Je vyhlášen Slovenský stát a kpt. Sacher odchází z armády. Nastupuje do Elektrických podniků hlavního města Prahy. Po určitém čase se zapojuje do odbojové činnosti v organizaci Obrana národa. Přes svého kamaráda bývalého kapitána generálního štábu Jana Bernase se seznamuje s podplukovníkem Josefem Balabánem.

O tom napíše: „Taxíkem jsme (Sacher, Bernas) odjeli do kavárny Daliborka. Asi uprostřed kavárny seděl sám u stolku muž středních let s líbivou, hladce vyholenou tváří. Když jsme se představili, Balabán se mě, po obligátním vyptávání na Slovensko, svým rozvážným způsobem zeptal:

„Ty se k nám tedy chceš přihlásit?“ A když jsem přisvědčil, dodal: „Máme organizaci a byl bych rád, kdybys s námi spolupracoval.“

Pak jsme se při kávě bavili o Mnichovu a Němcích. Ani slůvko nepadlo o tom, co bych měl dělat. Teprve při rozchodu mi Balabán řekl, abych si to ještě jednou rozmyslel a že pro mne opět brzy pošle Bernase.......

…..Podruhé mě už Bernas zavedl za Balabánem do bytu, kde bydlel spolu se svou matkou, která se ve svém synovi Zhlížela. V jejich bytě vládla uklidňující atmosféra a šedivá drobná ohnutá paní Balabánová mi připomínala až takovou nerudovskou matičku.

Hlavním oborem Balabánovy ilegální činnosti v rámci Obrany národa byla zpravodajština. Sklízel v ní významné úspěchy, což mi tehdy ovšem nebylo známo.

Zpočátku si mě zřejmě prověřoval drobnými úkoly. Například jsem na jeho příkaz předal zpravodajský materiál profesoru tělocviku Josefu Kratochvílovi, který odjížděl do Švédska. Později jsem dostal za úkol organizovat sledování význačných Němců v „Malém Berlíně“ v Holešovicích, popřípadě zjišťovat stav morálky příslušníků wehrmachtu před odjezdem do Polska.....

…..Tam mě taky překvapil Balabán úkolem, který se dal nesrovnatelně snáze vyslovit než provést: měl jsem v tehdejší Praze 7 vybudovat ilegální pluk a připravit ho k ozbrojenému povstání.

Jasný byl jedině cíl akce: na daný povel zničit okupanty v prostoru Prahy 7, celý úsek vojensky obsadit a až do dalších rozkazů se bránit na místě. Všechno ostatní mi však bylo čínskou vesnicí. Taktické problémy ozbrojeného povstání jsme pochopitelně na válečné škole neprobírali.

Dostal jsem však od Honzy Bernase menší knížku s titulem Státní převraty a jak se organizují od Curzia Malaarta. Ta mi skutečně pomohla: obsahovala dostatek zkušeností z úspěšných státních převratů; za vzorový tam byla označena Říjnová revoluce.

Dal jsem se tedy do toho. Zhodnotil jsem na mapě významné administrativní budovy, zásobovací zdroje (jako elektrárnu, jatky, vodárnu, velké výrobní podniky sklady. Vyznačil jsem rovněž křižovatky, mosty a důležité body s dobrým výhledem a výstřelem Po studiu na mapě jsem si pak všechno ověřoval v terénu......

…...Potom jsem přistoupil k organizaci pluku. Od Jaroslava Ryšavého jsem převzal zbytky tzv. pluku Stráže Svobody, pozůstávajícího ze zaměstnanců různých vozoven a provozoven Elektrických podniků, později jsem k nim přiřadil i další dobrovolníky.....

…..Když se dnes dívám s jakou bezstarostností jsem se tehdy pustil do této akce, myslím, že to silně zavánělo lehkomyslností. V té době ovšem jsme si tím hlavu příliš nelámali, a proto jsme také důsledně nedodržovali konspirativní zásadu, že navzájem se smějí znát pouze a nanejvýš tři osoby, což později mělo tragické následky.

Jmenoval jsem velitele rot a přidělil jim určené cíle, ti se zase rozdělili na úseky svých čet, popřípadě družstev......

…..Zbraně nám opatřovali tzv. cukráři, jak jsme říkali skupině pověřené většími sabotážemi, již velel pplk. Mašín od bývalého 1. dělostřeleckého pluku v Ruzyni.....

….Po první vlně zatýkání odcházejí do ilegality i Balabán, Mašín a Morávek. Přesto jsem zůstal s Balabánem v denním spojení, skoro by se dalo říct, že jsme teď na sebe měli víc času než předtím. Zapřáhl mě ještě intenzivněji do různých zpravodajských úkolů.....“ Po té co začne hrozit jeho prozrazení, odchází do zahraničí.

26. února 1940 se kpt. Sacher dostává se skupinou důstojníků na Slovensko. Jejich cesta vede do Nového Mesta nad Váhom, Nitru a do Velkých Šuran. Zde jsou zadrženi maďarskými četníky a uvězněni v Tolonczház, Budapešť.

Jejich cesta pokračovala z Bělehradu přes Řecko, Turecko Sýrii, libanonský Bejrút, do Marseille ve Francii. Odkud 15. května 1940 přijel kpt. Sacher do Agde. V tomto táboře je zařazen do štábu dělostřelectva 1. divize v Béziers.

Francie kapitulovala kpt. Sacher s našimi vojáky odplouvá lodí Mohamed Ali el Kebir z přístavu Séte přes Gibraltar do Liverpoolu, Anglie. Sem připluli 7. července 1940 a jejich cesta pokračovala do tábora v Cholmondeley Park. Zde je 12. srpna 1940 zformována 1. čs. smíšená brigáda ve Velké Británii.

Zde se kpt. Sacher stává přednostou 2. zpravodajského oddělení. Od 19. března

1941 zastává funkci přednosty 1. osobního oddělení na štábu 1. čs. smíšené brigády. Od 2. 7. 1941 do 9. 9. 1943 je zařazen do studijní skupiny Ministerstva národní obrany v Londýně. Je povýšen na štábního kapitána.

Během této doby absolvoval v dubnu 1942 parašutistický kurz v Ringwai u Manchesteru. Během května 1943 je vyslán k britské výsadkové divizi. 15. ledna 1943 byla Studijní skupina Ministerstva národní obrany nahrazena štábem pro vybudování čs. branné moci.

V té době škpt. Sacher neviděl svoji další vojenskou perspektivu a začal uvažovat o odchodu do SSSR. Jenže zažádat si o vyslání k naší jednotce v SSSR oficiálně nemohl. V červnu 1943 se při poradě s plk. Bočkem dozvídá, že byl zařazen do skupiny důstojníků, kteří mají odjet do SSSR. Počítalo se s ním pro štábní funkci -první důstojník generálního štábu.

11. září 1943 proběhlo shromáždění 25 důstojníků u ministra gen. Ingra, kteří odjedou do SSSR. Ten k nim pronesl tyto věty: „Odcházíte do země, kde každý její obyvatel je hrdinou. Ti lidé neznají nic jiného než konečné vítězství a pro to obětují vše. Doufám, že ani vy nezklamete!“

12. září v Liverpoolu nastupuje na osobní loď Dunnottar Castle. S touto lodí pluje do Port Saidu. Vlakem pokračuje podél Suezského průplavu do stanice El Quantara -West. Odtud do El Quantara East do Jeruzaléma. Jeho cesta pokračuje přes: Damašek – Bagdád – Basru – Ahvaz – Teherán – Baku – Astrachaň – Borisoglebsk do Moskvy.

Odkud odjíždí k naší jednotce v Buzuluku. V Buzuluku se zajímal o panující poměry: „V Buzuluku jsem se dostal zase jednou do českého vojenského prostředí. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že většina zdejších důstojníků zaujímá vůči těm, kteří přišli z Anglie, zdrženlivou nebo vyčkávací pozici. Ostatně bylo to jen přirozené, vždyť jsme vyrůstali v rozdílných prostředích. Ale možná, že se právě už tu tvořil zárodek příštího rozštěpení naší zahraniční armády, jak tomu předtím bylo u Legionářů, kteří se rovněž dělili na ruské, italské a francouzské a ne vždy v dobrém slova smyslu.

Mne zase zajímaly poměry mezi zdejšími důstojníky, kteří sem přišli z polského legionu. Nedalo to ani tolik námahy, všude se najde dost hovorných lidí. I tady existoval rozpor mezi aktivními důstojníky a záložníky, ale to už tak bývá.

Proti Prchalovi stáli všichni jako jeden muž, mě osobně zajímala daleko víc osobnost plk. Svobody. Pro nás v Londýně byl uznávaným vojákem, ovšem jen v rozumných a politických kruzích. Tady v Buzuluku však na něj neměli všichni tak příznivý názor. Prostě intriky a zákeřnosti nebujely pouze na Západě, ale i na Východě. Hlavní výtky proti Svobodovi spočívaly v tom, že prý v roce 1940, tedy dávno před zahájením sovětsko-německé války, měl úmysl odejít ze sovětského svazu do Francie, kam také posílal transporty svých vojáků. Jaké důvody ho k tomu vedly, to už jsem se nedověděl. Zaujala mě i zpráva, že prý někteří důstojníci žádali Svobodu, aby odjel do Londýna a tam vstoupil do Státní rady. Tímto způsobem se ho prý chtěli zbavit.“

Z Buzuluku odjíždí škpt. Sachr opět do Moskvy. Důvodem je příjezd prezidenta Beneše. Z Moskvy odjíždí s gen. Kratochvílem do Jefremova, které bylo novým sídlem velitelství čs. vojsk v Sovětském svazu. Zde působil nejprve na štábu velitelství čs. jednotek v SSSR. 9. ledna 1944 se škpt. Sacher stává náčelníkem štábu 2. čs. paradesantní brigády v SSSR. Zabývá se vybudováním paradesantní brigády, jejím bojovým a výsadkovým výcvikem.

O svém působení u paradesantní brigády napsal: „9. ledna 1944 zastavila konečně na jefremovském nádraží ojíněná lokomotiva. Transport se rychle vyložil. Celkem přijelo 2 028 mužů ve slovenských uniformách, důstojníci s hodnostmi označenými na límci uniformy. Pozdravil jsem nové vojáky v zastoupení velitele čs. vojsk a pak jsme spolu s pplk. Lichnerem přihlíželi jejich slavnostnímu pochodu.

Mladí vojáci a mladí velitelé. Až zaráželo, odkud se bere tolik mladých lidí. Cítil jsem najednou, jak jsme v té zahraniční armádě všichni nějak zestárli.....

Během dalších dvou dnů přijely i transporty s náhradním praporem z Buzuluku, celkem asi 700 mužů a důstojníků, kteří s sebou přivezli i ženy s dětmi.

Když sem 17. ledna přibyla skupina důstojníků od 1. čs. brigády, plukovník Přikryl, podplukovník Krátký, major Kukla, štábní kapitán Koutný a kapitán Pazderka, organizační části brigády byly už v podstatě zformovány. Podle tabulek, schválených ještě v prosinci v Moskvě, měla 2. parabrigáda vypadat takto: velitelství se štábem, štábní rota, cyklistická rota, dva pěší prapory, dělostřelecký oddíl, protitankový oddíl, tankový prapor, spojovací rota a ženijní rota. Početní stavy nám však předepsané počty stěží kryly.....

22. ledna se rozeběhl kurs pro naše parainstruktory, který řídili sovětští specialisté a 30.ledna provedla tato skupina první seskoky z upoutaného balónu. A 4. února započala i příprava důstojníků brigády a tak všechno pokračovalo ve svižném tempu. Konečně to vyžadoval i náš úkol: dokončit bojový výcvik brigády k 15. dubnu 1944!“

Využívali jsme každý den a každou hodinu. V 6 hodin se ozýval budíček, dopoledne se cvičilo pět, odpoledne čtyři hodiny, večer se opakovalo nebo cvičilo balení padáků. Večerka se ozývala ve 23 hodin. Lhůta pro výcvik byla sice šibeniční, ale pro splnění svého úkolu jsme předpoklady měli: v lidech, v jejich obětavosti......

Přesně 15. dubna 1944 ve 2 hodiny mě probudil a zavolali k telegrafickému přístroji. Volal zástupce velitele moskevského okruhu gen. Cyganov, že nezapomněl na termín, který nám určil.

Mohl jsem mu s dobrým svědomím ohlásit, že jsme úkol splnili a že 2. čs. samostatná brigáda je připravena k boji. Celkem jsme absolvovali 7 675 seskoků z balónu a 5 584 z letadel, ztráty přitom nepřekročily půl procenta. Brigádu jsme připravili i po stránce taktické a technické s výjimkou tankového praporu, který nedostal tanky......“

2. čs. paradesantní brigáda se 1. května 1944 přesouvá do Proskurova. Zde se stala nehoda. „Počátkem června po cestě z města do užšího štábu najel na náš willis zezadu nákladní vůz řízený podnapilým sovětským šoférem. Naraz mě vymrštil ze sedadla. Zády a hlavou jsem dopadl na dlažbu. V hlubokém bezvědomí mě dopravili do nemocnice.

Poležel jsem si ve špitále přes měsíc. Měl jsem štěstí v neštěstí. Nezlomil jsem si žádnou kost. Prudký náraz mi však způsobil těžký otřes mozku a sovětský šéflékař mi zakázal další seskoky. Byla to pro mne opravdová rána osudu.....“

Proto byl odvolán od 2. čs. paradesantní brigády.

Po propuštění z nemocnice se 15. června 1944 ujímá škpt. Sacher velení dělostřelectva 3. čs. samostatné brigády v SSSR. Odjíždí k ní do Sadagury. Pod jeho velení spadá 3. dělostřelecký pluk /první oddíl je vyzbrojený 122 mm houfnicemi a druhý oddíl je vyzbrojený minomety ráže 120 mm/, 4. dělostřelecký pluk a protiletadlový oddíl /skládá se z pěti baterií protitankových kanónů ráže 76 mm a protiletadlový oddíl, který má dvě baterie 37 mm kanónů a rotu velkorážních kulometů/.

Škpt. Sacher zjišťuje špatný stav vycvičenosti obsluh děl. O tom napsal: „Hlásil jsem veliteli brigády neutěšený stav dělostřeleckých jednotek. Podle svého zvyku se zatvářil jako velmož, lhostejně přikyvoval a řekl: „Nedělejte mi z toho vědu, Sachře!“ Stav vycvičenosti se projevil při cvičných střelbách. Zintenzivnil výcvik dělostřelců, většinou Volyňských Čechů. Cvičí se intenzivně obsluhy houfnic, minometů, protitankových i protiletadlových kanónů.

„Koncem měsíce naplánoval štáb brigády cvičení, které mělo prokázat součinnost pěchoty s dělostřelectvem za útoku. Dělostřelci provedli krátkou přípravu a přešli k podpoře útoku. Jejich výkon se dal odhadnout jako průměrný, ale i to už znamenalo pokrok. Pěchota však postupovala nejistě a připustila, aby mezi ní a palebnou clonou vznikla značná mezera, za což by se na frontě platilo drahocennou krví.“

První nasazení dělostřelců 3. čs. samostatné brigády se odehrálo 8. září 1944 během Karpatsko-dukelské operace. Dělostřelectvo 3. brigády bylo přiděleno 241. sovětské divizi. Jeho úkolem byla dělostřelecká podpora útočících jednotek na město Krosno.

V brzkých ranních hodinách německé dělostřelectvo provedlo několik dělostřeleckých přepadů.

Následoval sovětský útok, který popsal škpt. Sacher takto: „V 6.40 nepřirozené ticho vystřídala uši rvoucí vřava: na německou obranu dopadly střely andruší, katuší, granáty a miny. Přes moje postavení hučely a svištěly střely a pronikavě ječely rakety. Při jejich dopadu se země prudce vymršťovala do výše a německou obranu zastřela clona černého dýmu. Tento pekelnický koncert člověka doslova přitahoval, už proto, že i já jsem se podílel na jeho partituře, odborně řečeno, na plánu dělostřeleckého útoku. Intenzita palby slábla a znovu sílila a po 120 minutách se na finále ozvaly i letecké pumy.

V 8.45 vyrazila k útoku sovětská pěchota doprovázená tanky a samohybnými děly a v krátké době zdolala první zákopy německé obrany. Ojedinělá oživlá kulometná hnízda se ničila přímou palbou. Tady se v prvních fázích útoku podíleli i naši kanonýři. V poledních hodinách nás pak velitel 241. střelecké divize propustil ze svého svazku a vyslovil plné uspokojení nad výkonem dělostřelců 3. brigády. Křest ohněm jsme měli šťastně za sebou.“ Krosno však zůstávalo obsazené Němci.

9. září 1944 postoupila 3.čs. Samostatná brigáda k polské vesnici Wrocanky, na postup zareagovalo německé dělostřelectvo. Nastal německý protiútok za podpory tanků. To zaskočilo naše vojáky, vznikala panika. Na to zareagovalo naše dělostřelectvo přímou palbou na tanky a útočící Němce. Německý protiútok byl zastaven. Situace nepřehledná a naši vojáci demoralizovaný. Chybné velení.

Další postup směřoval na město Duklu. Ztěžoval ho terén, nepřehledná situace, chaos, dobře vybudovaná německá obrana. Jen obtížně se nasazovalo dělostřelectvo. Palba dělostřelců škpt. Sachera podle možností podporovala útočící vojáky třetí brigády. Útočilo se zde i bez dělostřelecké podpory.

Další boje svých dělostřelců po obsazení města Dukly popsal škpt. Sacher takto: „Němci nás také nenechali na pochybách, že se budou i nadále bránit se stejnou houževnatostí a dovedností jako doposud. Hned příštího dne obsadili částmi svých sil výšiny jižně od města a dobře mířenou palbou znemožňovali volný pohyb našich jednotek. Dělostřelectvo brigády dostalo za úkol je neutralizovat. Umístil jsem na jižní okraj Dukly jednu baterii kanónů a četu houfnic a sám jsem se přesvědčil, že se německý odpor dá zlikvidovat pouze přímou střelbou.

Přiznám se, že ve mně byla malá dušička, když jsem se vydal přímo do výstřelů německých kulometů a holí ukazoval místa, kam mají vojáci zatlačit děla. Musel jsem však jednat, abych své dělostřelce povzbudil osobním příkladem. Naše přímá palba pak měla výborný účinek a donutila Němce opustit postavení.“

Docházelo k dalším přesunům a bojům. O svém vstoupení na naše území, bývalou hranici napsal: „….Rozhodl se (gen. Moskalenko) přesunout náš sbor asi 12 km na západ od hlavní komunikace a zaútočit ve směru na naše bývalé státní hranice v úseku Šarbor – Krásná Bystrá – Nižný Komárnik a tak vyvrátit německou obranu průsmyku.

Vydal jsem příslušné rozkazy k přemístění dělostřelectva, ale především jsem vyslal průzkum k Šarbovu. Zkušenost mě už poučila, že se nedá plně důvěřovat situačním zprávám štábu sboru. Je samozřejmé, že jsem postupoval zajištěně.

Jel jsem se svým štábem a oběma veliteli pluků. Po cestě směrem k hranicím jsme viděli padlé sovětské vojáky, na něž tiše dopadaly sněhové vločky. Všude se povalovaly trosky povozů i s neodpraženými koňskými mrtvolami a nejrůznější pozůstatky německé a sovětské výzbroje. Až sem tedy pronikly jednotky 1. gardového jezdeckého sboru průlomem západně od města Dukly. V duchu jsem vzdal čest statečným vojákům, prvním, kteří padli na území Československa.

Neboť to už jsme stáli na půdě naší republiky! Pohlédl jsem na hodinky: v 8:45 dne 2. října 1944 jsem tedy opět překročil státní hranici, kterou jsem opouštěl v únoru 1940. Bylo mi všelijak, když jsem se díval na hraniční kámen označený „S“ - Slovensko.

Po překročení československých hranic se fronta pohybovala v prostoru Vyššího Komárniku několik měsíců. Odkud se posunula k řece Ondavě.

Od poloviny prosince 1944 bylo započato s přemísťováním našich dělostřeleckých jednotek zpět do Polska. Dělostřelci 3. samostatné brigády v SSSR pod velením škpt. Sachera budují svá dělostřelecká postavení jižně od Jasla, k podpoře 70. gardové divize. Svoji palbou podpořili útok této divize 15. ledna 1945 v Jaselsko-gorlické operaci 1. ukrajinského frontu, při osvobozování Krakova. 16. ledna byl škpt. Sacher povýšen do hodnosti štábního majora.

Po návratu na Slovensko, byla opět zaujata dělostřelectvem postavení u Ondavy. Pak následoval postup k Liptovskému Mikuláši. Zde se postup 1. čs. armádního sboru zastavil na dva měsíce. Po té osvobodil Rožumberok. Další boje na Malé Fatře, s postupem přes Javorníky na Moravu. Mjr. Sacher byl 1. dubna 1945 povýšen na podplukovníka.

Válka skončila. Začala se budovat nová čs. armáda pplk. Sacher slouží ve funkci náčelníka štábu dělostřelectva od 30. června 1945 na velitelství 2 vojenské oblasti v Táboře. V prosinci 1945 začíná studium na Vyšší akademii generálního štábu K. J. Vorošilova v SSSR.V květnu 1947 ukončil studia a nastupuje na Ministerstvo národní obrany, hlavní štáb v Praze. Zde do konce dubna 1949 zastává funkci přednosty 3. oddělení. 15. května 1949 se stává velitelem 5. dělostřelecké divize v Kolíně. Je mu udělena hodnost brigádního generála. V roce 1950 je opět povýšen do hodnosti divizního generála. V květnu 1951 je propuštěn do zálohy, degradován.

Ze svých vzpomínek napíše knihy Pod rozstříleným praporem a Na počátku stála smrt. Z jeho pera vznikají další rukopisy.

V roce 1966 je částečně rehabilitován. Je mu vrácena generálská hodnost a je mu udělen Řád rudé hvězdy.

Po 21. srpnu 1968 odsoudil gen. Sacher vpád vojsk Varšavské smlouvy. Je propuštěn ze zaměstnání a jeho dvě knihy se nesmí vydávat. Přidává se k disidentům. Byl jedním z prvních, kteří podepsali Chartu 77. Je opět degradován a jsou mu odňata čs. vyznamenání, která za svoji službu vlasti obdržel. Ty zahraniční nesmí nosit.

Vilém Sacher umřel 14. srpna 1987.

15. ledna 1990 zrušil prezident Václav Havel rozkaz Gustava Husáka k odnětí hodnosti generálporučíka ve výslužbě a propůjčených vyznamenání. Tím byl generálporučík Vilém Sacher plně rehabilitován.

Generálporučík Vilém Sacher byl nositelem vyznamenání: Hvězda II. stupně Československého vojenského řádu Bílého lva za vítězství, pětkrát udělen Československý válečný kříž 1939, Řád SNP I. třídy, dvakrát udělena Českoslovenká medaile za chrabrost, „Orděn velikoj otečestvěnnoj vojny I. stěpeni“, polský Krzyž Grunwaldu III. KL. a dalších.

 

Zdroje: Pod rozstříleným praporem autor: Vilém Sacher

různé články na internetu


Publikováno: 18. 9. 2016 Autor: Tomáš Žák Sekce: Vzpomínky na vojáky