Generál MUDr. Josef Hercz

Vzpomínky na vojáky / Generál MUDr. Josef Hercz

Se narodil 11. srpna 1917 na samotě Čalovka u obce Egreš u Třebišova. Odmaturoval na státním reálném gymnáziu v Košicích. Pak začal studovat medicínu v Praze. Během podzimu 1939 se vrací na Slovensko.

V lednu 1940 je povolán do armády a zařazen jako voják pracovní služby. Pracovní jednotka je v Oremlazu. Jsou do ní zařazováni Židé. V květnu 1940 je dočasně propuštěn z armády. Vrací se domů a zde se dozvídá, že jeho starší bratr Desider odešel balkánskou cestou na Střední východ. Zde vstoupil do tvořící se čs. vojenské jednotky.

Josef Hercz ho chtěl následovat. Dozvěděl se o možnosti odplout ze Slovenska na lodi Pentcho. Pentcho byl kolesový parník. Za místo na lodi a vystěhovalecký pas se platilo kolem 15 000 korun. Na lodi bylo kolem 300 lidí, ženy s dětmi, staří lidé a další židovští utečenci. Loď vyplula z Bratislavy. Další židovští utečenci přistoupili v Budapešti, v Bezdanu (Jugoslávie) a to vedlo k dalšímu přetížení už tak přetížené lodi. Plavba na lodi se prodloužila a docházely potraviny. Byl hlad.

Parníku Pentcho byla mezi přístavem Giurgiu (Rumunsko) a Ruse (Bulharsko) zakázaná další plavba, protože jeho dokumenty byly falešné. Loď zde musela čekat než se vše vyřídí. Po delší době se situace vyřešila a loď mohla nabrat zásoby a pokračovat dál. Po připlutí do přístavu Sulina, se měli nalodit na čekající zaoceánskou loď. Ta však již odplula a tak na parníku Pentcho pokračovali přes Černé moře. Cesta pokračovala přes Marmarské moře, Dardanely, Egejské moře. Parník připlul k ostrovu Lebos, odkud pokračoval přes přístav Pireus, kde doplnili potraviny vodu, palivo.

Další jeho zastávkou byl přístav Stampaglia, kam je doprovodilo italské válečné námořnictvo. Po jeho opuštění pokračovala plavba až do poruchy pohonné soustavy parníku. Nezbylo než zhotovit improvizované plachty. Parník však narazil 8. října 1940 na skály ostrůvku Chamilonesi. Cestující i posádku parníku se podařilo přemístit na ostrov. Ten byl však pustý, neosídlený.

Šance na přežití na tomto ostrůvku byla malá. Přihlásilo se pět dobrovolníků, mezi nimi i Hercz, kteří vyplují na člunu směrem na Krétu. Veslovali až do doby, kdy jím došly síly. Nakonec je spatřila osádka letadla. Za nějakou dobu spatřili anglický svaz válečných lodí. Jsou zachráněni a informují o trosečnících z parníku Pentcho.

Plaví se na torpédoborci Nubian. Na něm prožijí nálety italského letectva, střet s jeho válečnými loděmi i ponorkami. Během plavby jsou vyslýcháni Inteligence Service. Z torpédoborce jsou předáni egyptské přístavní policii.

Jejich další cesta vedla do Alexandrie. Příslušníkem 11. československého pěšího praporu -Východního se stal 18. května 1941.

Když skončili boje v Sýrii a Libanonu bylo rozhodnuto o přemístění 11.čs. pěšího praporu -Východního do Tobrúku. Zde sloužil u 3. roty pod velením škpt. Brodského, v třetí četě pod por. Kleinem.

Náš pěší prapor obsadil obranou linii dlouhou přibližně 600 metrů. V rámci polské jednotky Karpatských střelců. Velel ji gen. Kopański. „Obrannou linii tvořily různé i velmi silné pevnůstky, z nichž některé byly zabudované do skály. Naše pevnost měla označení S19, pojmenovali jsme si ji ale po svém – říkali jsme ji Honza. Pevnost byla zabudována do skály, střílny měla z betonu.“

„Skoro denně jsme chodili ve skupinách na noční hlídky. Někdy jsme se dostali do bezprostřední blízkosti nepřátelské linie a odposlouchávali co se v ní děje. Při jedné hlídce nepřítel zjistil naši přítomnost, terén osvětlil a samozřejmě spustil prudkou palbu. Ustoupili jsme. Velitel hlídky por. Klein utrpěl průstřel paže a já mu dával první pomoc. Vojín Chalupa ustupoval omylem směrem k nepřátelským liniím, kde se schoval. Vrátil se až další noc.“

Když pro naši jednotku skončili boje o Tobrúk, byla jeho jednotka vyslána k zabezpečení a ochraně letiště El Adem. Při přesunu jednotky k ochraně letiště Sidi Rezegh, havarovalo vozidlo, v kterém jel a Hercz byl zraněn.

Byl převezen do Tobruku, do polské nemocnice. Odkud putoval do polské nemocnice v Alexandrii. Po návratu k jednotce byl zařazen do druhého kurzu pro důstojníky pěchoty v záloze.

To už se z 11 .čs. pěšího praporu -Východního stal 200. lehký protiletadlový pluk. V rámci toho absolvoval výcvik protiletadlového dělostřelce. Je zařazen jako instruktor třetího a čtvrtého kurzu pro důstojníky pěchoty v záloze v Haifě.

Se svoji jednotkou odplouvá ze severní Afriky na palubě zaoceánské lodě Mauretania do Anglie. Do Liverpoolu připluli 11. srpna 1943 a je zařazen do Československé samostatné obrněné brigády. Prochází zde dalším výcvikem, například pro boj v ulicích.

„Po vylodění v Normandii v roce 1944 jsem byl v Dunkerque jako rotný aspirant jmenován velitelem průzkumné čety u motopraporu. Od Dunkerque jsem byl poslán zpět do Anglie, do našeho výcvikového střediska v Southend on See, abych zde převzal asi čtyřicet mladíků do své průzkumné čety.

Byli to mládenci, kteří pocházeli z nacisty obsazených Sudet a dostali se do zajetí Spojenců. V něm se pak přihlásili do naší armády. Z devadesáti procent to byli bývalí příslušníci wehrmachtu . Češi, kteří po Mnichovu v Sudetech zůstali a do wehrmachtu narukovali.

Se čtyřicítkou z nich jsem se po jejich krátkém výcviku vrátil do Dunkerque, kde poté pod mým velením působili jako příslušníci průzkumné čety.

Průzkumná četa měla podle anglické organizace jedenáct obrněných vozů Brencarrierů. Četa se skládala ze tří družstev po dvanácti mužích se třemi Brencarriery.

Našim úkolem bylo hlavně nedovolit německé posádce v Dunkerque, aby se dostala do vnitrozemí a popřípadě narušovala spoje postupujících spojeneckých jednotek.

Drželi jsme předsunuté polní stráže, prováděli jsme průzkumné hlídky a 28. října a 5. listopadu 1944 provedla naše obrněná brigáda dva větší výpady. První byl velice úspěšný. Bylo zajato asi 500 německých zajatců.

Druhý se již tak nepovedl. Němci se o chystaném novém útoku zřejmě dozvěděli díky páté koloně a neopatrným řečem některých našich vojáků. Němci byli na nás připraveni. Samozřejmě, oba útoky, zvlášť ten druhý se neobešly bez ztrát na životech a materiálu.

Krátce před koncem války, začátkem dubna 1945, se podařilo německé elitní jednotce obsadit úsek držený Svobodnými Francouzi. Tím byla souvislá linie obléhatelů přerušena. Nezbylo než ztracený úsek dobýt za velkých ztrát zpět.

Z mé účasti na tomto útoku na poslední chvíli sešlo. V předvečer chystané akce přišel do důstojnické jídelny naší roty v La Panne velitel motopraporu plukovník Chvalovský. Ptal se velitele roty štábního kapitána Kubína, kdo povede dvě útočící čety. Když zaslechl, že jedním z nich mám být já řekl: „Hercz již má válečný kříž z Tobrúku. Ať si pro něj jde někdo jiný, kdo ho ještě nemá.“ A tak byl určen jako velitel čety podporučík Vavruša, který při útoku s velkou částí čety padl.“

Válka skončila. Na vojenské přehlídce se na Vypichu setkal s bratry Alexandrem a Desiderem. Oba bojovali v čs. armádním sboru v SSSR. Jeho rodina byla vyvražděna.

Z armády odešel a věnoval se studiu medicíny. 24. května 1946 promoval. Jako lékař pracoval v sanatoriu Sanopz. Odtud odešel do nemocnice Na Bulovce, kde pracoval až do důchodu. 19. října 1996 byl jmenován Rytířem českého lékařského stavu.

Za svoji vojenskou činnost obdržel tyto řády a vyznamenání: dvakrát Československý válečný kříž 1939, medaili Za chrabrost před nepřítelem, Africa Star a další. 4. června 2004 obdržel Řád rytíře Čestné legie Francouzské republiky. V roce 2005 byl jmenován brigádním generálem. V témže roce mu byl propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.

 

Brigádní generál Josef Hercz zemřel 9. prosince 2010.

S panem generálem Herczem a generálem Špačkem jsem si měl možnost popovídat v roce 2006/7. Rozhovory byli pro mně zážitkem. Při tom mě poskytli podklady, z kterých jsem před nějakou dobou napsal tento článek.


Publikováno: 13. 7. 2016 Autor: Tomáš Žák Sekce: Vzpomínky na vojáky