Ze vzpomínek pana Ladislava Králíčka

Vzduchoplavci, aviatici, létání / Ze vzpomínek pana Ladislava Králíčka

Pan Králíček byl fanda do letectví, začínal s bratrem jako modelář. Poprvé se dostal do užšího styku s letectvím v šesti letech, kdy na konečné tramvaje 21 v Hrdlořezích s tatínkem sledovali starty kluzáků prováděné gumovým lanem na místním vojenském cvičišti, které na to využívala Masarykova letecká liga (MLL).

Zlomové pro něj bylo, když se po válce šel podívat na letecký den na Točné, kterého se zúčastnil i Žižkovský aeroklub. Opět zde byly starty kluzáků za pomocí gumového lana a na pylonu se provádělo řízení Schulgleitru SG-38.

Začal pátrat na Žižkově a zjistil, že předsedou aeroklubu je pan Alois Korda, známý jeho maminky. Jeho další cesta tedy vedla na Červenou skálu, kde se přihlásil do ČNA Žižkov.

Jeho pilotní výcvik začal na kluzáku s dvojím řízením, v té době se už výcvik startem kluzáku za pomocí gumového lana neprováděl.

Velká lada (dnešní letiště Točná) a Malá lada (Nouzov): „Malá lada to byla ta budova nahoře, tam se spalo a dole ve stodole jsme měli Jeřába (VT-52 Jeřáb, původně DFS Kranich).

Byl strčený ocasními plochami do stodoly a před vraty byla křídla a špička kluzáku. Je zajímavé, že se nikdy nic neztratilo. Dneska by to tam nemohlo být. Odsud jsme vždy ráno šli, nasadili ho na vozejček a táhli jsme ho dolů na Velký lada.“

Zde na plachtaře čekal naviják. Ten objevil v Karlových Varech asi Karel Kuklík. Němci vyráběli navijáky ve Dvorech. Objekt byl vybombardovaný, ale ve sklepě bylo šasi navijáku.

Točenské plachtaře podporoval pan Dynybyl, ten jim půjčil také automobil, s kterým se vypravili pro šasi navijáku. Při cestě asi pětkrát píchli.

Sklepení plachtaři podepřeli a vykopali šasi navijáku. Do něho později získali motor a sestavený naviják používali ke svým letům.

Na tom navijáku to byla celkem snadná věc. První let, to nás vzal Kuklík na seznamovací let. To byl nejkrásnější let, který si pamatuji. Protože to vám hýbalo lýtky, když jste se nahoru vytáhl a teď se to zhouplo a teď jste to viděl maličký. To bylo hezký a ta parta tam byla taky dobrá.

Vleky se prováděly přibližně do 200 metrů. S dvojím řízením to šlo celkem docela dobře.

Později následovalo přeškolování. Vždy o prázdninách se jezdilo do Nesvačil u Benešova. Tam byli točenští plachtaři přeškolováni na Bejbinu (Grunau Baby).

Bohužel jednou Bejbinu před kurzem někdo rozbil a plachtaři se museli vrátit na Točnou, kde kurz dodělali.

Jezdili jsme každou sobotu odpoledne, v té době nebylo ještě volno, tak jsem nechával učení ve škole v lavici, a v neděli na Točnou.

To byla taková dobrá parta. Starej Korda (A. Korda), předseda klubu, měl auto „Hadimršku“ (Tatra 57). A ten vždy v ní rozbalil deku, tam si sedla paní Kordová, bylo to takové rodinné sezení.“

Pan Králíček si pamatuje výstavbu hangárů točenského letiště. „Vedle celé řady lidí zde pracoval pan Kubík a pochopitelně Kuklík. To bylo bohužel v době, kdy přišel zákaz létání, v roce 1948.“

V té době pan Králíček dokončil plachtařský výcvik a zahájil motorový výcvik. „Chodil jsem do Klecan. Tam jsme měli tři Pipery (Piper L-4H). Tak jsem chodil lítat Pipery, do té doby než nastalo sundat kola, vrtule, křídla a nesmělo se lítat.“

Pan Králíček chtěl jít na vysokou školu, kam, jak říkal, „ho nepustili.“ Proto se rozhodl nastoupit do Jáchymovských dolů a začal bydlet v Karlových Varech. Zde po zhruba roční přestávce viděl opět létat větroně.

„Najednou jsem viděl větroně, jak létá. Jak se vždy vynoří nahoře a zase dolů, protože tam měli kluci naviják a dělali skoky. Tak jsem si říkal, kde to může být.

Šel jsem na to letiště (dnešní letiště Karlovy Vary). Když jsem tam přišel byla tam parta kluků. Zjistil jsem, že to jsou kluci z EPIE Březová, která měla vlastní aeroklub. Tak jsem prostě s nimi začal. Přines si věci, můžeš lítat s námi.“

„Letiště měli plný Gesarolu. Posypávali tím pole. Letadla byly plný prášku. Když se vytahovala, tak se musela vyfoukat.

Když byl východní vítr, tak se nesmělo lítat, protože když jste vystoupal do 200 metrů, už jste koukal pomalu za hranice. Ale když byli západní větry, tak to se lítalo až ke Krušným horám.

Já měl to štěstí, že tam byl zástupcem velitele Pepa Bartušek, který byl u policejní letky. Ten mě učil létat na Piperech. Takže jsem se tam dobře zabydlel. Lítali jsme i v zimě. To jsme byli zabalený do dek a do kabátů. To bylo hezký. Člověk byl ještě mladý.

Ono těch zážitků bylo hodně, ale to jsou takový normální z lítání. Přišel instruktor Franta Drtina, který tam někde vojákoval.

Instruktor, který tam byl před ním nás pouštěl jen na Schulgleitra. Bál se pustit nás na další větroně.

Přišel Drtina, nechal nás nastoupit a zeptal se co jsme létali. Řekl: všichni půjdou nahoru a do Krajánka (Z-24). Krajánek měl spodní závěs. To už šlo pořádně nahoru.

Dřív se lítalo většinou na přední závěs. Posadil nás do toho a řekl: leť. To bylo bezvadný. Já jsem na spodním závěsu létal už v Praze.“

V bývalém hotýlku Vítkova Hora po obdrženém povolení člena aeroklubu pana Bartuška, místního příslušníka SNB, si aeroklubáci zřídili ubytovnu.

„Tak jsme si to otevřeli a tam jsme měli i svoje věci. Tam jsme přespávali vždy ze soboty na neděli. To bylo prima, protože jsme se probudili a zrovna vycházelo sluníčko a hned jsme šli na start.

V sobotu jsme přišli na letiště a celou neděli létali. My jsme tam chodili i když pršelo. To jsme byli v hangáru a opravovali nebo čistili letadla.

Tam za námi chodil instruktor Drtina. Něco jsme si řekli o meteorologii a podobně. A nebo jsme pak sešli dolů do Karlových Varů, do nějaké hospůdky a tam si povídali. To když bylo špatné počasí. Taky bylo sněhu, že nešlo vyjít nahoru.“

V aeroklubu v Karlových Varech, jak povídá pan Králíček, bylo v té době okolo dvaceti členů. Měli zde větroně: SG-38, druhého s kabinou, Krajánky, Kmotra (LG-130), Pionýra (LF-109) a Šohaje (Z-25).

Motorové létání zde bylo zakázáno. „Oni měli s námi starosti. Když jsme někde letěli, tak koukali kde jsme. Měli připravená Arada, aby se za námi vydali.

Pak viděli, že jsme neškodný.“ Aeroklubáci věděli, že by aeroklub zavřeli, pokud by některý z nich uletěl za hranice.

Jáchymovské doly ustanovily svůj aeroklub, který měl letiště u Hroznětína. „Jim velel vedoucí těch lágrů. Lapka se jmenoval. Když byl u nás na šachtě a věděl, že já létám u Epjaku, tak se rozčiloval proč nelítám u nich.

Já jsem říkal, protože bydlím v Karlových Varech. Abych jezdil sem na to letiště to se mi nevyplatí. Já to mám kousíček. On se strašně rozčiloval.

To bylo asi za tři roky, když mně zabavil lejstra. Na prověření se museli dávat lejstra. Tak ty zabavil a neprověřili mně. Já jsem byl neprověřený a tím jsem skončil s lítáním. Ještě jsem se s ním pak pohádal.“

Pan Králíček létal od roku 1948 do roku 1958.


Publikováno: 16. 11. 2016 Autor: Tomáš Žák Sekce: Vzduchoplavci, aviatici, létání