Ze vzpomínek J. Panuše.

Vzduchoplavci, aviatici, létání / Ze vzpomínek J. Panuše.

Před několika lety jsem se setkal s panem Panušem a popovídal si s ním o létání. Někteří ze starších motorových pilotů si jeho jméno vybaví -jako inspektora při přezkušovacích letech. O svých leteckých začátcích vyprávěl:

„Tehdy se dalo k motorovému létání přejít buď z parašutismu, nebo z plachtění. Parašutismus byl snadněji dosažitelný, plachtění trvalo déle.“ Chtěl se stát vojenským pilotem, ale po přijetí do armády byl poslán do Vojenské odborné školy leteckých mechaniků v Liptovském Mikuláši.

Zde se učili na MiGu-15, MiGu-17. Hlavním typem letounu, s kterým se seznámili a učili se ho, byl MiG-19. Z něho byla před výukou sundána plachta a po výuce se přes něj opět přetáhla. MiG-19, byl utajován. Po vyřazení ze školy sloužil ve Kbelích a Klecanech. Odkud jezdil na sportovní letiště.

S pilotním výcvikem začínal na Kladně. Létal ho na Trenéru105. „Trenér 105, to byl v té době už v podstatě jediný výcvikový typ, protože 106 už končily. Pokud někde byla, tak ji měli pro speciální úkoly, např. Doc. Háza ji měl ve Vrchlabí upravenou na výškové meteor výstupy.“

Na svůj první samostatný let, který letěl na Kladně vzpomínal takto: „Na první let snad nikdo nezapomene. Když odstartujete a už máte úkony po startu v podstatě hotový. Tak se díváte, jak jste v ose dráhy. Podíváte se a vždycky tam vidíte instruktora, celou dobu lítáte dvojmo. Létá tak, že má ruce tak, aby jste věděl, že vám do toho nešahá. Dá vám je na ramena. Teď se otočíte a tam prostě není nikdo, tam jsou akorát svázaný popruhy.

Tak to je takoví, snad nezapomenutelný zážitek. Ohromný nadšení. Ten okruh si celkem vyžíváte. On ubíhá hrozně rychle. Každé letiště je něčím specifické. Okruh který tam létáte. Karlovarská silnice, necháváte ji vlevo, lesík. Pak vám začnou starosti, když jdete na přistání. Aby jste provedl dobrý rozpočet a jdete na přistání. Když letadlo dostanete na zem máte takový vnitřní pocit.“

Z Kladna přechází na Ruzyň, kde fungoval aeroklub ČSA. „Tak tam jsme začínali tím, že jsme si vyřazený, prošlí aeroplány dávali dohromady, za pomoci učiliště, které tam měli aerolinie.

Na Ruzyni byla tato letadla: dvě Ae-45 a dvě Z-105. Letadla byla „vázána, kotvena“ naproti hangáru A. Jako klubovna sloužila maringotka.“

O létání zde vypráví: „Mělo to tam své výhody a nevýhody. Dostali jsme se do velkého provozu. Tam se lítat bez rádia nedalo. Mělo to i své nevýhody. Každou odlétanou minutu jsme platili. Zadarmo létal v podstatě v tehdejší době u Svazarmu jenom ten, kdo byl zařazen ve vojenských zálohách. Později jsem do nich byl taky zařazen. Bylo mi změněno číslo vojenské odbornosti na vojenského pilota.

Takže, když jste se ohlásil věži, že máte tu a tu polohu a dispečer tam měl nějaké letadlo, tak vás nechal vyčkávat. A vy jste s hrůzou počítal, jak vám desetikoruny ukapávají.

Měl jsem chatu nad Davlí. To jsem ještě lítal se sto pětkou z Ruzyně. Když jsem měl kolem trať, tak jsem si zaletěl nad tu chatu a udělal jsem si tam kolečko. Zahlídl jsem jak tam je Metasokol. S tím Metasokolem létal většinou krajský náčelník pplk. Mamurov. Napadlo mě, že to bude on a že bude průšvih.

Přeskočil jsem hřebínek, namáčkl se do údolí. Volal jsem rádiem Ruzyň. Naštěstí jsem navázal spojení. Letěl jsem k Ruzyni. Na úrovni Ruzyně jsem požádal o přímé přiblížení na dráhu. Dostal jsem povolení, měl jsem kliku. Udělal jsem sklopku doleva a už jsem seděl.

Z Ruzyňského aeroklubu přechází do Ústředního výboru Svazarmu, kde pracuje v leteckém oddělení ve funkci inspektora letového provozu a později vedoucího letecko provozního odboru. Další jeho vzpomínka patřila zavádění radiostanic do sportovního leteckého provozu.

„V podstatě se dospělo k tomu, že létat bez radiostanic nepůjde. Byly vyrobeny radiostanice v Mikrotechně a Tesle Kolín. Z Tesly Kolín, to byli většinou už tranzistorový radiostanice, s koncovou vysílací elektronkou. Z Mikrotechny byli ještě elektronkové. Problém byl, že od samého začátku, měl Svazarm nejdřív jenom čtyři frekvence.

Při hustotě letišť, zhruba sto letišť, to bylo málo. Radiostanice měli motorová letadla. Potřebovali je mít větroně. Ty měli LS-4, ta byla první. Vyráběla ji Tesla Kolín. Přebírali to tam pro nás vojáci. Takže nás to moc nezatěžovalo a měli jsme záruku dostatečný kontroly.

Dále tady byli radiostanice, které přišli s vojenskými letadly. V „Andulách“ RS 3M, původně americké radiostanice. Becker dovážený ze západu, přes Ministerstvo národní obrany. Protože oni na to měli daleko víc peněz.“

Článek zakončím poslední příhodou: „Ve Vrchlabí jsme byli se dvěma pracovníky SLI, na schvalování radiostanic. Na poslední chvíli tam přišel redaktor nějakého deníku. Zeptal se zda bych ho mohl vzít do Prahy. Říkám, jedno místo tam je, můžu vás vzít. Běžte si za náčelnicí školy, ať vás zapíše na let, aby to nebyla černota. Tak jsme odletěli.

Před Jíčínem se zeptal, jestli se s tím dá udělat náznak letu beztíže. Říkám dá, ale nemá se to. Nakonec jsem to s milým redaktorem udělal. Koukli jsme na sebe, tak jsem to natáhl, trochu potlačil. Jemu se to strašně líbilo a jestli ještě. Tak jsem takhle poskakoval k Poděbradům. To jsem toho i já měl dost a on byl stále neudolanej. Pak vystoupil v Letňanech a děkoval, že to byl zážitek.“


Publikováno: 16. 11. 2016 Autor: Tomáš Žák Sekce: Vzduchoplavci, aviatici, létání