Rusko-turecká válka 1877-1878 první díl

Vojenství střípky z historie / Rusko-turecká válka 1877-1878 první díl

Rusko-turecká válka neboli válka mezi Ruskou říší a Osmanskou říší 1877-1878, nazývaná také bulharská osvobozenecká válka.

Před vypuknutím této války se dostalo hospodářství Osmanské říše do hlubokého úpadku. Přispělo k tomu splácení vysokých půjček a s tím spojené navyšování poplatků - dnes daní, tuhá zima a neúroda. V červnu 1875 vypuklo v Bosně a Hercegovině povstání, které bylo potlačeno s následnými represáliemi proti obyvatelstvu. Toto povstání motivovalo Bulhary v dubnu 1876 k povstání, které bylo také tvrdě potlačeno, ale Bulhaři získali sympatie v dalších zemích pro svůj národně-osvobozenecký boj. Boj za náboženské svobody pro křesťany.

Velmoci jako Rusko a Velká Británie se na celou záležitost koukaly z velmocenského hlediska. Z pozice udržení sféry svého vlivu. Záměrem Ruska bylo dosáhnout opět postavení, které mělo před krymskou válkou. Přesněji na Balkáně a u Černého moře. Proto chtělo Rusko autonomii pro Bulharsko, Bosnu a Hercegovinu.

Velká Británie si nepřála zvýšení ruského vlivu v oblasti s následným rozšiřováním ruského impéria. Do toho všeho zasahovaly zájmy bankovní sféry v Evropě. Ta si nepřála rozpad nebo další oslabení osmanské říše. To by vedlo k neschopnosti splácet své půjčky.

16. června 1876 bylo uzavřeno spojenectví mezi Srbskem a Černou Horou. Její kníže Nikola I. vyhlásil 26. června 1876 válku Osmanské říši. Totéž učinil srbský kníže Milan Obrenovič 30. června 1876. Boje se však pro Srbsko a Černou horu, podporované Ruskem nevyvíjely dobře a hrozila jejich porážka. V tento okamžik požádalo Rusko Osmanskou říši, aby zastavila boje a uzavřela příměří.

Nálady místního obyvatelstva byli proti Turkům - Osmanské říši a nadále gradovaly. V té době bulharská politická emigrace se sjednotila v názoru vyhlásit povstání proti Osmanské říši. To však vzhledem k represáliím, které Bulhary postihly nebylo reálné.

Nakonec se z bulharských utečenců a ruských dobrovolníků vytvořila v Srbsku brigáda. Nastalo však příměří.

Následovala konference v Cařihradu, kde bylo dosaženo shody na autonomii Bosny, Hercegoviny a Bulharska. Ta narážela na přístup Osmanské říše a na její straně Velké Británie. Následovala konference v Londýně. Osmanská říše byla vyzvána k realizaci dohod. To samo bylo problematické a tak vše směřovalo k další válce.

Na základě tohoto vývoje začalo Rusko připravovat na válku dunajskou armádu 185 000 až 190 000 mužích, pod velením carova bratra Nikolaje Nikolajeviče. Druhou kavkazskou armádu o 60 000 až 75 000 mužích, které velel carův bratr Michail Nikolajevič. Následovalo uzavření dohody s Rumunskem o průchodu ruských vojsk přes jeho území, s tím že se později stane jeho spojencem. Rusko počítalo se spojenectvím s Černou Horou a Srbskem.

Válka vypukla 24. dubna 1877 na dvou frontách. První byla u řeky Dunaj, u Zimnice a Sviškova. Druhá fronta byla na Kavkaze.

Na začátku bojů na Kavkaze, byly vojenské síly obou stran vyrovnané. Co se týče vycvičenosti vojáků a jejich celkové připravenosti na tom byli lépe Rusové. Osmanská říše měla naproti tomu lepší výzbroj.

 

Takto vzpomínal na Rusko Tureckou válku 1877-78, ve své knize Vzpomínky na světovou válku a vlastní životopis A. A. Brusilov:

Omluvte zhoršenou kvalitu fotografie.

„Války s Turky v l. 1877-78 zúčastnil jsem se již osobně v hodnosti poručíka a byl jsem adjutantem Tverského pluku. Vzpomínám jak počátkem dubna přijel k nám do Alexandropole velitel polního armádního sboru generál-adjutant Loris Melikov. Shromáždil poplachem jednotky armádního sboru a oznámil nám, že je rozhodnuto vésti válku proti Turecku a že v nejbližších dnech bude vypověděna. Projevil pevnou naději, že vojska kavkazské armády, tak slavné svou statečností, projeví plně své schopnosti a porazí Turky. Odpověděli jsme hromovým „urá“. A potom jsme se vesele vrátili do svých táborů.......

….Počátkem října byl dán rozkaz, aby byl zformován polní armádní sbor na hranicích kavkazsko-tureckých (který se skládal z hlavních sil v Alexandropoli, erivanského oddílu G. L. Tergukasova i achalcizského oddílu G. L. Levela. A velitelem jeho byl jmenován generál-adjutant Loris Melikov. Velitel hned v den svého příjezdu dal na poplach nastoupiti vojskům celého tábora. Po slavnostním defilé shromaždil kolem sebe důstojníky a pronesl k nim řeč, odpovídající situaci. Tato řeč nás velmi potěšila, protože jsme z ní mohli vyrozumět, že za prvé situace rozhodně se kloní k válce, které jsme si toužebně přáli, a za druhé nám bylo oznámeno, že obdržíme jako mimořádný přídavek pololetní služné a že naše zásobování se bude díti podle předpisů, platných ve válce.

Brzy potom bylo jezdectvo polního armádního sboru nově zorganizováno: kavkazská jezdecká divize, skládající se ze čtyř dragounských pluků, byla zrušena a byly zřízeny tři smíšené jezdecké divize. První a třetí divize skládaly se z jednoho dragounského a čtyř kozáckých pluků, druhá ze dvou dragounských a tří kozáckých. Velitelem jezdectva byl jmenován kníže G. M. Čavčavadze a veliteli divizí: první generál suity Jeho Veličenstva Šeremetěv, druhé generálmajor Loris-Melikov a třetí generálmajor Amilachvari (třetí divize byla v erivanském oddílu.

Současně bylo nařízeno, abychom se usilovně připravovali k zimnímu tažení. Začalo se se zesíleným nákupem kožíšků pro mužstvo, pokud se pamatuji, kupovalo se za drahé ceny a velmi těžce. Intendance dodala našemu pluku jen asi sto kožíšků, dosti špatné jakosti. Začali jsme také kupovati tažné koně k doplnění počtu, předepsaného pro polní službu, a na každého koně bylo povoleno státní pokladnou 100 rublů. Nákup těchto koní nepůsobil obtíží.

26. října bylo ohlášeno rozložení vojsk polního armádního sboru pro přezimování.

První jezdeckou divizi stihl osud, že měla přezimovat v duchoboreckých osadách a arménských aulech pohraničního achalkalakského kraje. Tverský dragounský pluk, tvořící část této divize, opustil Alexandropol 29. října a dojel do svého zimního sídla 1. listopadu.

Na zimu pluk se rozložil ve třech duchoboreckých vesnicích. Ubytování bylo snesitelné, pokud se týče umístění lidí a koní, ale pro silné mrazy a sněhové vánice a hlavně proto, že bylo zvykem starati se, aby koně měli tučná těla na úkor vytrvalosti a síly, nepořádaly se vyjížďky, neboť soudili, že ať bude válka či ne – babička řekla tak i tak – v každém případě při přehlídce jest třeba ukázati koně jako sudy, a jinak si snad na tebe ještě pořádně vyjedou. K tomu dodávám, že podobného názoru na tuto otázku vůbec nesdílel náš nový divizionář, ale jehož požadavky jsme ještě málo znali. Velitelé eskadron nemohli tak rychle změniti svých zvyků z dob míru a ačkoli prohlašovali, že plně souhlasí s tím, že dobře krmený kůň musí hodně jezdit, ve skutečnosti bylo tak, že nedovedli jeden před druhým nechlubiti se těly svých koní a snažiti se právě v tomto směru vyniknouti nad ostatní.

Zde ještě jednou názorně se potvrdila pravda, o které se mnoho mluví a píše a na kterou se přece zapomíná, jakmile pomine nutnost t. j. že v míru má se žádati od vojska rozhodně a výlučně to, čeho je třeba ve válce, tato zapomínaná pravda později naléhavě se nám připomínala a velmi často jsme proklínali své mírové cvičební metody.

K lednu 1878 byl pluk v ohledu materiálním vybaven skvěle. Zbývající část plukovního trénu a nutná zavazadla dojela k pluku z Carských Kolodců v prosinci, takže mohli jsme na daný rozkaz ihned se dáti na pochod.

1. dubna opustil pluk podle telegramu velitelova Duchoborii a dospěl zrychleným pochodem za dva dny do Alexandropole. Bylo deštivo. Veliké závěje tajícího sněhu zdržovaly povozy a proto pluk, který dojel včas, zůstal dva dny bez trénu. V téže době byly všechny hlavní vojenské části soustředěny k Alexandropoli.

5. dubna přijel do Alexandropole velkokníže Michail Nikolajevič a vykonal přehlídku všech vojsk tábora. Když obejel všechny oddíly a když skončilo slavnostní defilé, zavolal nejjasnější vrchní velitel k sobě všechny důstojníky a oslovil je řečí, ve které projevil naději, že vojska kavkazské armády, dojde-li k válce, upevní svou starou slávu a potom připomněl každému pluku, čím se kdy vyznamenal. Obraceje se k důstojníkům Tverského pluku, poukázal nám Jeho Výsost jako na žádoucí příklad na slavný útok našeho pluku na tureckou baterii v bitvě u Kurjuk-Dary v r. 1854.

11. dubna rozšířila se mezi námi pověst, ačkoli nikdo nám ničeho neoznámil, že 12. bude vypověděna válka a že v noci z 11. na 12. překročíme hranice. V 7 hodin večer byl celý tábor na rozkaz sborového velitele obklopen hustým řetězem stráží a bylo nařízeno nepouštěti nikoho z tábora do města, v 11 hodin večer pak bylo nařízeno všem plukovním adjutantům, aby se dostavili do štábu armádního sboru a tam jim nadiktovali manifest o vypovědění války a rozkaz sborového velitele, v němž se přikazovalo, že jezdectvo má překročiti hranice ve 12 hodin v noci.

Protože do půlnoci zbývalo jen půl hodiny, odejel jsem tryskem do svého tábora, abych ohlásil tuto novinku. Ale shledal jsem, že tábor již nastoupil a všichni se připravují na pochod. Ukázalo se nemožným, dověděti se, komu, kdy a jak se to podařilo ohlásiti, sám velitel pluku, pukovník Navruzov, se divil, proč se pluk připravuje. Vytáhli jsme z tábora v půl jedné v noci a došli rychle k tureckým kasárnám, stojícím na pravém břehu Arpačaje.

Noc byla velmi temná. Řeka byla silně rozvodněna. Částečně jsme ji přebrodili, částečně přeplavali. Turci spali tvrdě a dalo nám mnoho práce, než jsme je vzbudili a vyzvali, aby se vzdali. Po krátkém vyjednávání, když viděli, že jsou obklíčeni ze všech stran, vyhověli naší výzvě a vzdali se bez jediného výstřelu i se svým brigádním velitelem. Také druhá naše kolona, kterou vedl major Altadukov, vyplnila úspěšně daný jí úkol.

Zajali jsme tehdy více než čtyřicet suvarů (tureckých dragounů) a setninu turecké jízdní milice s korouhví. Po pochodu asi 60 verst zvolili jsme si pro první nocleh vesnici Kizil-Čach-Čach. Potom začala první kavkazská jezdecká divize, jejíž část jsme tvořili, sbírati nepřátelské stráže podél Arpačaje, nevzdalujíc se přitom dovnitř země.

K večeru jsme se dověděli, že dvacet verst od nás stojí turecký oddíl, skládající se ze tří druhů zbraní. Velitel divize poslal výzvědčíky směrem k nepříteli a nařídil divizi utábořiti se u jakési turecké vesnice, jejíhož jména jsem si nezapamatoval. K páté hodině ranní, když nám bylo nařízeno vyrazit, výzvědčíci přesně zjistili, že turecký oddíl opustil svůj tábor a rychle ustoupil ke Karsu.

Dali jsme se na pochod za ním pod vedením generálmajora Čavčavadze, ale nemohli jsme ho dohonit. Když jsme se přiblížili ke Karsu, dověděli jsme se, že značný oddíl tureckého vojska odešel z Karsu do Erzerumu a že s tímto oddílem odešel vrchní velitel anatolské armády Muchtar-Paša. Obešli jsme pevnost, což si vyžádalo mnoho času, a hnali jsme se za Muchtar-Pašou. Zajali jsme mnoho zpožděných tureckých vojáků, část jejich trénu, ale dohnati oddíl se nám nepodařilo, přenocovali jsme na úpatí Saganluského hřbetu a druhého dne vrátili jsme se ke Karsu.

V okolních osadách Turci přijímali naše vojáky mrzutě, Arméni ovšem nadšeně. Když jme odcházeli z Alexandropole, měli jsme s sebou pouze na dva dny sucharů a více nic. /Jak bylo tehdy vojsko otužilé a klidně snášelo útrapy a strádání dovedu oceniti teprve nyní, když si vzpomínám, co jsme měli v poslední válce, polní kuchyně, maso každý den, vlaky s lázněmi, vlaky zařízené jako skladiště atd. (autor myslí první světovou válku)/ A protože jsme šli již třetí den, nebylo možno vyplnit příkaz „rozšířit akci“, protože všechny suchary byly snědeny.

Mně a mým druhům se podařilo chytit živou krůtu, zaříznou ji, oškubat a uvařit v kotlíku zdálo se velmi snadné, ale jíst jsme ji nemohli, protože jsme neměli soli. Tu po prvé jsem pochopil jaký význam má sůl v každodenním životě našeho žaludku. Tak se nám nepodařilo pochutnati si na krůtě i dali jsme ji vojákům, kteří však ji také nejedli, měli jsme tedy všichni hlad.

Ambulanční vůz zabloudil a setkal se s bandou bašibozuků, kteří zabili a zmrzačili několik vojáků. Všechny tyto oběti byly zbytečné, protože Muchtaru-Pašovi se podařilo utéci do hor a skrýti se. V noci bylo velmi chladno, nebylo dovoleno rozdělat ohně a my jsme byli ve velmi špatné náladě. Místo Muchtara-Paši zajali jsme několik zpožděných vojáků se zbraní, část trénu a bedniček s náboji.

Na úsvitě následujícího dne nastoupili jsme zpáteční pochod, ale pod opevněními karskými narazili jsme na zálohu, která nám chtěla zatarasiti cestu k našim hlavním silám. Při srážce ztratili jsme, pokud se pamatuji, jednoho nebo dva vojáky, zálohu jsme odrazili a vrátili jsme se na východ od Karsu, kde jsme se setkali se svou pěchotou. Vzpomínám si, že 26. dubna bylo hlášeno vrchnímu velitelství, že za severní frontou Karsu pasou se veliká stáda býků. Byla tam vyslána jezdecká brigáda, složená z Tverského pluku a snad z kozáckého Gorsko-Mozdogského, jimž společně velel generál Šeremetěv, aby se jich zmocnila.

Dobytka jsme nenašli, ale zato jsme se setkali s výpadkem z Karsu, složeným z pěchoty, dělostřelectva a jezdectva. Turecká pěchota začala nastupovati proti nám v řetězech. Náš pluk sesedl z koní a zahájil proti nim palbu z pušek. Měli jsme mrtvé i raněné, důstojníky i vojáky. Mimo jiné byl raněn major hrabě Toulouse de Lautrec. Sedl ihned na koně a s pomocí poddůstojníkovou ujel. Vida, že před námi jsou značné turecké síly, generál Šeremetěv nařídil ústup... Jel jsem deset kroků za velitelem svého pluku, když náhle se strašným vytím sletěl mezi mne a velitele pluku granát a roztrhl se.

Kůň plukovníka Navruzova udělal veliký skok, přetrhal všechny čtyři otěže a vběhl do třetí eskadrony, kde jej chytili. Můj kůň leknutím se převalil na hřbet a já upadl s ním na zem. Potom vyskočil, utekl a já zůstal bez koně. V tuto chvíli náš oddíl odjížděl poklusem a já, abych neupadl do zajetí běžel jsem po zoraném poli. Když jsem spatřil, že mému hbitému trubači podařilo se chytiti mého koně, nevýslovně jsem se zaradoval, vskočil rychle na něho a hnal se za svým velitelem. Tak skončil náš boj s Turky, kteří se vrátili do Karsu.

Naše vojska postupně obkličovala Kars a brzy jsme jej oblehli ze všech stran. Zakrátko nato byla přivezena obléhací děla a začalo první obléhání pevnosti. Turci podnikali časté výpady a vždy posílali napřed jízdu, aby je chránila. Jednoho dne vzal plukovník Navruzov první a čtvrtou eskadronu, sestoupil do rokle a pustil se klusem k vesnici Kolonikev. Eskadrona suvarů bohužel naše zpozorovala, když byli od ní vzdáleni asi 800 kroků. Turečtí jezdci tryskem ujeli ke Karsu.

Starší strážmistr první eskadrony Pirožkov a dragoun Koleno tvořící přední stráž, pustili se za nepřítelem, probili se až do jeho středu a začali sekat napravo i nalevo. Zatím korouhev se přiblížila tak blízko ke Karsu, že jsme byli již v dostřelu děl. Ale zdržovala nás nemožnost opustit své dva junáky. Dobře, že brzy se vrátili, zajali živého suvari i s koněm.

 

Příště pokračování.


Publikováno: 18. 9. 2016 Autor: Tomáš Žák Sekce: Vojenství střípky z historie