Rusko-turecká válka 1877-1878 druhý díl

Vojenství střípky z historie / Rusko-turecká válka 1877-1878 druhý díl

Byla to pro nás doba velmi pohnutá. Turci denně podnikali výpady, posílali jízdu vždy napřed a my jsme byli nuceni tryskem v otevřených tvarech dojížděti pod silnou dělovou palbou do nejbližších pevnůstek, při čemž jsme se vraceli se ztrátami domů, aniž jsme se kdy srazili s nepřítelem.

Tak si vzpomínám na tuto příhodu: Jakýsi major Altadukov, spatřil nepřátelskou baterii, stojící v širém poli, rozvinul svou korouhev a vrhnuv se na ni šíleným útokem , zahnal ji. Ale dojeti až k ní nemohl, protože před baterií objevila se ohromná roklina s velmi strmými břehy, po kterých nemohl sjeti. Když viděl, že baterie utíká a že dosáhl svého cíle, dal rozkaz „v četách čelem vzad“, a zatím co naše jízda vykonávala tento obrat, vletěl již z Karsu do čety naší eskadrony granát, který zabil všechny koně této čety, ale lidi ani neporanil.

Granát udeřil do hlavy koně, jdoucího na pravém křídle, potom sletěl na zem a utrhl kopyto poslednímu koni čety. Nikdy více v životě jsem neviděl podobného případu. Této druhé četě druhé eskadrony velel sedmnáctiletý dobrovolník R. N. Jachontov, bratr mé druhé ženy a dostal za tento čin kříž sv. Jiří. Řízením osudu se stalo, že jsem jako mladý důstojník s ním po boku začal válčit a s ním také jako starý generál ukončil své válečné činy v německé vojně v l. 1914-17, kdy jsem ho měl ve svém štábu jako starého plukovníka. Strávil celý život v Tverském pluku a pouze dva roky před německou vojnou byl na odpočinku.

Když pak Německo vypovědělo válku, přihnal se ke mně z Kavkazu, prodchnut starým přátelstvím a touhou sloužit ještě vlasti pod mým velením; bylo mně možno mu to zaříditi, tím více, že jsem ho vroucně miloval a považoval za vzácně šlechetného, věrného přítele......

…...Pokračuji. Nazývali jsme tyto výpady jezdectva ke Karsu „vycházkami na bulvár“ a přiznávám se, že „tento“ bulvár nás již řádně znudil.

Brzy potom náš pluk se přestěhoval z východní strany karského údolí na západní a současně byl přeložen také oddíl složený, pokud se pamatuji, z kavkazské granátnické divize a druhé sdružené kozácké divize s příslušným dělostřelectvem, na Saganlukský hřbet po cestě do Erzerumu, a sice s rozkazem zastaviti a rozbíti tam turecký oddíl, který táhl osvobodit Kars. Náš útok na Turky u Zivina se nezdařil a naše vojska ustoupila.

Ukázalo se, že náš oddíl, který obléhal Kars, byl nucen obležení přerušiti a odejíti; vykonali jsme to velmi dovedně a klidně. Turci zpozorovali náš ústup až tehdy, když jsme již byli pryč. Ustoupili jsme o dva denní pochody a zastavili jsme se tam, kde za poslední války v r. 1854 byla bitva u Kurjuk-Daru.

Dostali jsme rozkaz, kde se mají vojska zastaviti, kdy by Turci nastupovali a každé části byly určeny pozice, které měla zaujmout. Ale my jsme těchto pozic neopevňovali, protože jsme na Turky shlíželi příliš s vysoka, než abychom jim na počest kopali zem. Turci nastupovali velmi opatrně po horách. My pak táhli jsme zcela bezpečně dole, a nic jsme se o ně nestarali.

Kdykoli jsme se zastavili, ihned se nad námi také zastavovali a opevňovali se. V takové situaci prostáli jsme proti sobě dosti dlouhou dobu. Právě tehdy měl generál Tergukasov v erivanském oddílu také neúspěch a ustoupil do vesnice Indyru, kde se svým oddílem zůstal. Tam také, právě tak jako u nás, Rusové stáli dole a Turci nad nimi na kopcích.

Bylo rozhodnuto, že erivanský oddíl bude nastupovati a proto byla mu poslána na posilu jezdecká brigáda (kterou tvořil náš pluk a, zdá se, kozácký Kizljaro-Grebenský); jejím velitelem byl generálmajor kníže Ščerbanov. Tento kníže byl muž velmi originální. Říkával vždy: „Jsem rád, když vojsko mně svěřené, jest vždy syto a spokojeno, a tuto sytost mu opatřuji na účet obyvatelstva.“ Naštěstí pro ně po cestě k erivanskému oddílu nebylo vůbec místního obyvatelstva, neboť jsme táhli po úplně pusté rovině, kde nebylo zhola nic.

Tam jsme stáli dosti dlouho, asi půldruhého měsíce, úplně nečinně. Jen jednou Turci začali nastupovati a, jak se zdálo, ne příliš ochotně sestupovali pomalu z hor. Na poplach vystoupily všechny vojenské jednotky a zaujaly určené pozice. Naše brigáda neměla dělostřelectva, ale měla raketovou baterii, která společně s dělostřelectvem naší pěchoty začala střílet na sestupující Turky. Turci se zastavili a potom rychle utekli zpět do hor; tím se boj skončil.

Koncem léta byla naše brigáda odvolána zpět k hlavnímu oddílu; měli jsme z toho radost, protože tam jsme byli bez svého trénu a proto většina z nás měla jen jedinou košili, t. j. tu, kterou jsme měli na sobě. Při strašném vedru, které v létě panuje v tomto kraji, byla tato maličkost trapná. Dělali jsme obyčejně toto: svlékali jsme se do naha, sedali si pod nepromokavý plášť, svlečené prádlo vyvařovali v kotlíku a vyvařené věšeli na slunce, kde rychle vysychalo.

Co pak se týče stravy, tedy polních kuchyní tehdy nebylo. Když vojsko někde tábořilo, vařilo si stravu v kotlech. A jestliže vojsko bylo na pochodu nebo bez vozatajstva, jako my, byly potraviny vojákům rozdávány a každý si vařil, jak dovedl. V tomto ohledu trpěli důstojníci stejně jako vojáci.

Tak jsme se také vrátili k hlavnímu oddílu. Velmi jsme se podivili, že jsme zastali vojsko jinde než když jsme je opouštěli. Ukázalo se, že den před naším příchodem podnikli Turci svými hlavními silami útok na náš oddíl, porazili jej a donutili poněkud ustoupiti. To nás velmi pohněvalo a byli jsme vážně uraženi, že „ti si dovolili na nás útočiti“. Tak jsme tehdy opovrhovali Turky.

Po příchodu do bašdyklarského tábora zaujali jsme místa nám vyznačená a brzy jsme si zvykli na táborový život. Každý den jedna korouhev odjížděla na stráž a druhá odpočívala. Někdy jsme podnikali vyjížďky směrem k nepříteli.

Vzpomínám si že počátkem září celá naše první sdružená jezdecká divize dostala rozkaz, aby vyjela v devět hodin večer, a sice tak, aby na úsvitě byla ve vesnici – na jméno si nyní nevzpomínám – kde Turci obyčejně pásli dobytek. Vyjeli jsme v určenou hodinu, ale po výjezdu z tábora jsem zpozoroval, že jsem zapomněl své pouzdro s cigaretami; vrátiv se rychle do svého stanu, vzal jsem je a tryskem se hnal za svou částí.

Neuvědomil jsem si však, že vojsko nezůstane stát na místě, nýbrž že se hne kupředu, jakmile nastoupí. Táhli jsme mezi posicí našeho a tureckého vojska a bylo nám zakázáno v tomto pásmu nahlas mluviti, kouřiti a vůbec dělati jakýkoli hluk. Proto, když jsem přicválal k shromaždišti, nenašel jsem tam nikoho a nemohl jsem nikoho viděti, protože byla úplná tma. Jel jsem směrem, který jsem předpokládal, ale mohl jsem jeti jen krokem, protože noc byla neobyčejně tmavá. Na úsvitě jsem dojel k výše uvedené vesnici, ale našeho vojska jsem tam také nenašel.

Viděl jsem pouze několik tureckých vesničanů, kteří na mne zlostně pohlíželi. Když jsem projel vesnicí, spatřil jsem konečně v dálce naše části, které stály v záloze, sesednuvše s koní. Když pak jsem k nim došel, začal se mne velitel přirozeně vyptávati, kde jsem byl celou noc. Hlásil jsem mu svůj výlet a dostal jsem vážnou důtku. Jak se ukázalo, nepřítelův dobytek tam vůbec nebyl a my jsme zbůhdarma procourali celou noc. Po krátkém oddechu vrátili jsme se touž cestou.

Tak jsme stáli proti sobě s Turky do konce září. V té době přišla k nám posila: první granátnická divize, dva orenburské kozácké pluky a různé jiné jednotky, jejíchž jmen jsem si nezapamatoval.

Konečně jsme přešli k ofenzívě, při čemž jedna část útočila na protivníka z čela, kdežto druhá, silnější, napadla ho z týlu. Tak se stalo, že nepřítel byl rozříznut na dvě poloviny. Ta část, kterou my jsme odřízli, se vzdala a složila zbraně. Druhá část utekla do Karsu a tam se skryla. 3. října, kdy se to stalo, přihodilo se mně toto: náš pluk vystoupil 2. října večer, zároveň s celou kolonou pěchoty a dělostřelectva.

Táhli jsme celou noc a došli jsme na úsvitě k hoře Avliar, která tvořila střed nepřátelské pozice. První kavkazský střelecký pluk dostal rozkaz, aby na ni podnikl útok; brzy dobyl této mocné pozice. V téže chvíli začali Turci nastupovati směrem k Avliaru a našemu pluku bylo rozkázáno, aby tryskem dojel k roklině, která oddělovala Avliar od zbývající části turecké pozice a abychom u rokliny sesedli z koní. Velitel pluku mně rozkázal, abych jel napřed a vyhledal vhodné místo. Odcválal jsem, ale nedojel jsem k určenému místu, neboť můj kůň náhle udělal nepřirozený skok a upadl zabit, kdežto mně se nestalo nic.

Abych mohl splniti svůj úkol, nařídil jsem trubači, který mne doprovázel, aby sesedl z koně a dal mně ho; potom jsem dojel zcela bezpečně. Pluk přijel hned za mnou, sesedl z koní a vojáci, vyběhnuvše vpřed, rozvinuli se v řetěz na okraji rokliny. Turci, kteří již sestupovali dolů, vrhli se zpět a rozložili se hustým řetězem na druhé straně rokliny.

Oba řetězy ležely od sebe na dvě stě kroků; rozpoutala se velmi silná střelba, koule přeletovaly přes naše střelce a zasahovaly naše nešťastné koně, ale i část našich lidí byla silně postižena.

Zachránil jsem náhodou svou radou jednoho ze štábních důstojníků, majora Grielského, který ležel vedle mne. Na tom místě bylo mnoho plochých kamenů. Postavil jsem si jeden z nich před hlavu a poradil jsem mu, aby to také udělal. Sotva poslechl mé rady, vletěla na kámen koule a porazila jej. Nebýti toho, byl by Grielskij býval zabit.....

Koně několik dní nepili a padali žízní; proto byl dán rozkaz, aby pluk odjel napájet k našemu ležení, protože to bylo nejbližší místo, vhodné k napájení. Když jsme přijeli k ležení, spatřili jsme, že jeden z našich štábních důstojníků, major Bučkiev, který pro nemoc zůstal v táboře, sedí si pěkně u otevřeného stanu a chystá se obědvati. Před ním stála pánev zelné polévky, láhev kachetinského vína a před stanem na ohníčku opékal se šašlyk z mladého skopce.

My jsme neměli kde obědvat a proto několik důstojníků, mezi nimi i já, prohlásilo mu, že budeme obědvati u něho, a nerozmýšlejíce se dlouho, snědli jsme rychle jeho oběd a vypili několik lahví jeho vína. Při tom jsme mu vyložili, že zůstal v táboře, protože ho bolelo břicho a že by mu to všechno jen škodilo a že my jsme hozachránili před zhoršením jeho choroby.

Napojivše koně, vrátili jsme se na svou pozici. Ale zatím, co jsme byli pryč, vojsko ustoupilo z místa, kde jsme stáli dříve, a vedlo prudký boj u výšiny, zvané Kabachtana. Nás postavili za ni jako zálohu. Potom celý boj posunul se dále kupředu a my jsme se utábořili na noc tam, kde jsme byli ráno.

Na úsvitě druhého dne útočili jsme dále na nepřítele, odrazili ho a on utekl do Karsu. Střelba z děl karských opevnění zastavila náš další postup. Potom jsme začali po druhé obléhati Kars, obklíčivše jej ze všech stran. Náš pluk rozložil se na západní straně Karsu. Přivezli nám opět dalekonosná děla, která začala znovu bombardovati karské fronty.

Vzpomínám si, že 24. října Turci provedli velký výpad, jehož odražení se zúčastnil také náš pluk. Při tom nevykonal nic zvláštního. Ale vyznamenali se, pokud se pamatuji, tiflisští granátníci, kteří ztečí dobyli jednoho z hlavní fortů Karsu, zvaného Hafis-Paša. Byli nuceni téže noci fort opustiti, protože ležel pod obstřelem citadely a všech fortů Karsu.

 

Ale to ukazovalo, že Turci nebyli již takoví vojáci jako dříve a proto asi bylo rozhodnuto dobýti pevnosti ztečí. Byl dán rozkaz, že útok má být podniknut 5. nebo 6. listopadu. Bylo určeno, které části budou šturmovati jednotlivé forty a celé jezdectvo bylo rozloženo podél erzerumské silnice, protože to byla jediná cesta, po které karská posádka mohla ustoupiti.

Zteč byla zahájena večer, jakmile se setmělo a podle docházejících zpráv dostávaly se forty karské do našich rukou jeden za druhým. Na úsvitě se ukázalo, že jsme dobyli všech fortů a že veliká kolona Turků, vytlačená z pevnosti táhla po erzerumské silnici. Tu vstoupilo v činnost jezdectvo a podniklo útok na táhnoucí Turky.

Náš pluk ocitl se v této situaci: spatřiv před sebou tureckou kolonu, chystal se ji napadnouti a zaujal bojové postavení, ale v tom Turci z této kolony začali mávati rukama a čapkami, vyzývajíce nás, abychom šli k nim, kdežto druhá kolona zašla nám v týl; obávali jsme se, že jsme se dostali do dvojího ohně, ale v tom i z této kolony začali volati a zváti nás, abychom šli k nim a vzali je do zajetí. Velitel pluku poslal po dvou eskadronách ke každé koloně a obě se nám vzdalovaly.

Z vypravování zajatců jsme se dozvěděli, že Turci, opustivší pevnost, odešli z ní jen proto, že vojska, která dobyla Karsu, nechtěla bráti nikoho do zajetí, nýbrž raději zajatce ubíjela. Proto Turci, kteří byli vytlačeni z pevnůstek, raději vyšli ven a vzdali se jezdectvu. A opravdu, uvážíme-li, v jaké situaci se Turci ocitli, musíme přiznati, že neměli jiného východiska: do Erzerumu bylo nejméně 3-4 dny cesty, oni vyšli pouze v kamizolách, bez vozatajstva a v takovém oděvu, beze stravy, po kolena v sněhu, bylo by nemožné dojíti do Erzerumu.

Tak bylo k ránu zcela jasné, že jsme dobyli Karsu se všemi jeho pevnůstkami a citadelou., s jeho velmi početnými pevnostními děly a se všemi zásobami, jež tam byly uloženy. 8. listopadu, v den jmenin velkoknížete Michaila Nikolajeviče, byla nařízena veliká slavnostní přehlídka všech vojenských jednotek, které dobývaly Karsu.

Před přehlídkou pronesl velkokníže slavnostní řeč k poctě velitele armády Loris Melikova, objal ho a políbil. Brzy potom došla zpráva, že část alexandropolského oddílu a celý oddíl erivanský, jimž společně velel generál-poručík Heiman, porazily tureckou armádu u Deve-Bajnu. Tak se stalo, že v celé Malé Asii nebylo již nepřátelského vojska a zbývaly jen neveliké síly, které se skryly v pevnosti Erzerumu; Heiman podnikl na ni útok, ale s nezdarem.

Náš erzerumský oddíl po neúspěšné zteči zablokoval pevnost a začal ji obléhati. Náš alexandropolský oddíl, který dobyl Karsu, byl rozpuštěn a poslán na zimní ubytování, při čemž náš pluk dostal se opět na svá stará místa do Džalol-Oglů, Voroncovky a Pokrovky. Předal jsem hodnost plukovního adjutanta a byl jsem jmenován velitelem cvičného oddílu plukovního, který byl na zimu znovu zřízen.

Důstojníci jezdili jeden po druhém do Tiflisu na dovolenou a pluk si vůbec zařídil život jako v míru. U nás byl klid, kdežto na Dunaji válka ještě trvala. Četli jsme v novinách o dobytí Plevna, o vítězné bitvě na Šipce, o tom, že naše vojska se rychle blíží k Drinopoli, která byla vzata bez boje a že náš předvoj se přibližuje k San-Stefanu. Bylo vůbec zřejmé, že válka se chýlí ke konci. 19. února byl podepsán mír a v březnu náš pluk a celá první jezdecká divize dostaly rozkaz, aby táhly do Erzerumu, který nám byl vydán na základě mírových podmínek......

Tolik z knihy A. A. Brusilova, Vzpomínky na světovou válku a vlastní životopis.


Publikováno: 17. 11. 2016 Autor: Tomáš Žák Sekce: Vojenství střípky z historie