Otázka odvahy

Vojenství střípky z historie / Otázka odvahy

Tímto článkem chci připomenout Invazi do Normandie, která se jak známo uskutečnila 6.6.1944. Tento příběh zaznamenal v té době Sgt. Jiří Poláček, radar operátor-střelec 311. čs. bombardovací perutě. O něm si budete moc přečíst později v připravovaném rukopisu v PDF na našem webu.

Každému z nás se dříve nebo později stalo, že byl pozván na nějakou vojenskou slavnostní večeři. A tak i na mne přišla jednoho dne řada, abych sbalil kufr a jel do Londýna zúčastnit se večeře, o které jsem sice předem věděl, že jídlo bude výborné, ale o níž jsem byl také přesvědčen, že tam nebudu znát živou duši a že to bude k smrti otravné.

Seděl jsem vedle amerického parašutisty od 101. výsadkové divize, hrdinů od Bastogne. Bylo mu asi dvacet let, širokoramenný a očividně typ udatného a silného vojáka. Na jeho prsou třpytila se celá řada vyznamenání a počítám, že mu i leckterý přítomný generál záviděl.

Z počátku byl Američan velmi ostýchavý a málomluvný. Teprve za nějaký čas se rozhovořil a jelikož jsme byli odkázáni sami na sebe, začali jsme si vypravovat příběhy svého života. Jeden z jeho zážitků, který mi dobře utkvěl v paměti, Vám zde chci vypravovat:

Přesně dvacet čtyři hodin před invazí do Francie vybraní muži byli shozeni do Normandie a mezi nimi byl i náš mladý Američan. Na neštěstí spadl mnoho mil vzdálen od určeného shromaždiště. Bylo to krátce před svítáním. Rychle hledal v terénu nějaký význačný bod, některý z těch, jež mu byly před zahájením akce tak pečlivě popsány. Žádný z jeho kamarádů nebyl na blízku. Zapískal na píšťalku, což mělo přivést jednotky rychle dohromady. Avšak několik nejistých okamžiků uplynulo a nikdo nepřišel. Opět zapískal, opět nic.

Věděl nyní, že plán se nezdařil. Byl odkázán sám na sebe v území obsazeném nepřítelem.

Uvědomil si, že co nejrychleji musí najít nějaký úkryt. Byl v pěkné krajině, na okraji velkého ovocného sadu. Nedaleko zahlédl v nastávajícím rozbřesku malou, červenými taškami pokrytou farmu. Zda lidé, kteří farmu obývají, jsou pro -naši nebo pro allied, nevěděl. Byla to ale jeho jediná příležitost a musel se ji chopit.

Proběhl rychle sadem, v duchu si opakuje několik francouzských frází, jimž se tak těžce naučil pro podobnou příležitost.

Na jeho zaklepání přišla otevřít asi třicetiletá Francouzka. „Nebyla hezká a také se ani neusmála, ale měla laskavé a klidné oči“, říkal později Američan. Přišla z kuchyně, kde připravovala snídani pro svého muže a tři malé děti, nejmladší ještě v kolébce. Otevřenými kuchyňskými dveřmi se všichni udiveně na vojáka dívali.

„Jsem americký voják“, pravil parašutista. „Chcete mě ukrýt?“

„Ovšem, samozřejmě“, pravila žena a vtáhla ho do kuchyně.

„Rychle, musíte si pospíšit“, řekl její manžel tichým a klidným hlasem. Povstal, otevřel skříň a zamkl do ní Američana.

Netrvalo to ani několik minut a do místnosti vtrhlo šest německých SS. Viděli parašutistu, jak se snáší k zemi. Tato farma byla jediné obydlí v blízkosti. Provedli prohlídku rychle a zkušeně. Téměř okamžitě našli Američana ve skříni.

Francouzský farmář vinen pouze tím, že ukryl parašutistu, nebyl souzen. Nebyly žádné formality, žádné sbohem. Snažil se ještě zavolat něco na svoji ženu, když ji Němci hrubě vystrkovali z kuchyně, ale jeden z SS udeřil ho tak silně přes ústa, že jeho slova zanikla.

Němci ho zastřelili přímo před kuchyňskými dveřmi. Jeho žena mlčela, děti hlasitě plakaly.

Němci si věděli rady, co si počít s francouzským civilistou, který ukrýval nepřítele, ale o zajatci se nemohli mezi sebou nijak dohodnout. A tak než učiní rozhodnutí, zavřeli Američana do dřevníku a dali na dveře zámek.

Zapomněli však na malé okno nahoře ve zdi. Parašutista se rychle oknem provlékl a běžel k lesu. Němci se ihned za ním pustili, střílejíce v běhu. Kulky jej však minuly.

Naděje na únik byla však velmi malá. Sotva přiběhl do lesa, hustý les s trochou porostu, již slyšel své pronásledovatele všude kolem sebe. Bylo jasné, že SS prohledávají systematicky les a byla to pouze otázka času, než jej opět najdou.

Ještě jedna naděje zde však byla. Američan se rychle vzchopil a začal opatrně prováděti svůj záměr. Utíkaje mezi stromy, plaze se porostem, dostal se ven z lesa zpět do volné krajiny.

Proběhl sadem k farmě. Francouzský farmář stále ještě ležel na stejném místě.

Opět parašutista zaklepal na kuchyňské dveře. Žena přišla rychle. Její obličej byl bledý, oči plné slz. Na mrtvolu svého manžela ani nepohlédla. Asi vteřinu hleděla na Američana, jehož příchod ji učinil vdovou a její děti sirotky.

„Chcete mě ukrýt?“ tázal se voják.

„Ovšem“.

Bez spěchu a klidně ho zamkla opět do skříně. Zůstal ve své skrýši tři dny. Byl tam, když se konal farmářův pohřeb. O několik dnů později byla tato část Normandie osvobozena a on se mohl přidat ke své divizi.

Němečtí SS nikdy nepřišli zpět k farmě. Nenapadlo je farmu znovu prohledat, protože nedovedli pochopit tento druh lidí. Nedovedli si představit, že lidské činy mohou být tak veliké.

Dva druhy odvahy je porazily. Odvaha amerického vojáka, který byl chytřejší než oni a odvaha francouzské ženy, která jej podruhé ukryla.

Často přemýšlím o tomto příběhu a často jsem jej vypravoval svým přátelům. Nikdy jsem ale nedovedl vyjádřit to, co jsem si o těchto dvou obdivuhodných lidech myslel, dokud mi jeden můj starý přítel neřekl přesně co jsem slovy neuměl vyjádřit.

„Mladý Američan měl odvahu zoufalce“, pravil, „chycen do pasti poznal a provedl správné rozhodnutí. Je to udatný a správný chlapík. Žena ale měla odvahu přirozenou, odvahu, která člověka nikdy nezklame. Byla to šťastná žena, neboť věděla, v co věřila“.


Publikováno: 18. 5. 2016 Autor: Tomáš Žák Sekce: Vojenství střípky z historie