Českoslovenští legionáři ve Francii 1914 a bitva u Artois, ofenzíva u Arrasu.

Vojenství střípky z historie / Českoslovenští legionáři ve Francii 1914 a bitva u Artois, ofenzíva u Arrasu.

Po vypuknutí první světové války Češi a Slováci pobývající ve Francii projevili svůj odpor bojovat na straně Rakousko-Uherska. Vznikala myšlenka na vytvoření samostatného státu. V té době ovšem bez jakékoliv politické podpory.

Na 300 členů Sokola se dobrovolně přihlásilo v Paříži ke službě ve francouzské armádě. Jako cizinci a navíc občané státu válčícího proti Francii mohli sloužit pouze v cizinecké legii a byli proto přiděleni k jejímu 2. pochodovému pluku 1. pěšího pluku cizinecké legie, kde utvořili první rotu praporu C. Byli v sestavě Marocké divize. Díky svému sokolskému pozdravu byli brzy nazváni „Compagnie Nazdar“. Po ukončení výcviku rota „Nazdar“ složila 12. října 1914 slavnostní přísahu na červenou korouhev s českým, stříbrně vyšitým lvem.

Na frontu v Champagni odjela rota „Nazdar“ 23. října 1914. Koncem dubna 1915 se Marocká divize přesunula k Arrasu. Zde 9. května provedla útok na německé pozice.

Tehdejší události, vznik roty Nazdar a samotný útok 9. května popsal Jindřich Holeček v této vzpomínce. Vzpomínka není upravována.

28. července po zprávě o srbském atentátu jsme všichni v zahraničí vycítili vážnost chvíle, kdy na nás v cizině bude, abychom hráli otevřenou hru, když naši doma nemohou veřejně jednati, a to jsme též potvrdili v týž den při slavnosti v Chaville a při zájezdu Jednoty pařížského Sokola do Bonnevalu.

Když po slavnosti a po závodech s francouzskými gymnasty při banketu nám tamější prefekt předložil telegram a projevil soustrast k smrti následníka trůnu, byl velmi překvapen, když v odpověď jsme zapěli „Kde domov můj“ a dali čestné slovo, že budeme, kdyby došlo k válce, jako Češi státi po boku Francie. Slovo jsme také dodrželi.

26. července 1914 po vyhlášení války rakousko-srbské celá česká kolonie v Paříži šla průvodem přes náměstí Svornosti před rakouské vyslanectví, tam vlající černožlutý prapor byl stržen a předsedou sociálně demokratického spolku „Rovnosti“ v blátě rozšlapán při zapění „Hej, Slované“ s výkřikem „a bas ľAutriche-Hongrie“.

Francouzská policie rozehnala nás v domněnce, že chceme na vyslanectví útočiti. Několik nás bylo raněno a několik i zatčeno.

Tento čin měl velkou ozvěnu po celé Francii a všechny časopisy se o tom rozepsaly uvádějíce, že v Rakousku jsou národy nesouhlasící s jeho politikou protislovanskou.

V té době jsme se soustředili pod jménem „České kolonie“ a po vyhlášení francouzské generální mobilizace byl ustaven zvláštní výbor, který se vedl pod řízením Hoffmana a Krátkého.

Tak dosáhl povolení pobytu ve Francii pro všechny Čechy a Slováky a nebyli jsme již ve Francii počítáni za Rakušany.

5. srpna ve zvláštní schůzi za předsednictví prof. Denise a pana Garata, poslance a starosty města Bayonnu, bylo usneseno, že všichni schopní k službě v poli půjdou jako dobrovolníci do pole a ostatní neschopní budou pomáhati podle potřeby.

Tak se stalo; dne 22. srpna 1914 byli jsme přijati do francouzské armády s ostatními cizinci. Při odvodu, který se konal v pařížské Invalidovně, přišel toužebně očekávaný den, vstoupení do vojska.

Mnozí slabí naši hoši, kteří nebyli přijati, vycházeli se smutnou tváří jako neschopní, takže mnoho z nás šlo k odvodu dvakráte za tyto slabé, aby žádný nezůstal doma.

Po krátkém cvičení ve zbrani v městě Bayonnu jsme odešli do pole v tehdejší francouzské uniformě, tj. Červené kalhoty, modrý kabát a červená čepice. Přiděleni jsme byli pluku první cizinecké legie, v němž jsme tvořili první setninu, tak zvanou „Nazdar“.

Před odchodem na frontu byl nám věnován český prapor od dam města Bayonnu a odevzdán po slavnostní přísaze. Bylo málo těch, kteří měli oko suché v této chvíli.

Právě když se dohrávala bitva na Marně a s ní celý osud Francie a snad i celé Evropy, obsadili jsme bojiště u Champagne, kdež jsme přišli hned do prvních linií.

Počala zákopová válka a tak jsme strávili celou zimu 1914-15. Ve dne v noci jsme pracovali s lopatou v ruce nebo odráželi útoky Němců. V Champagni jsme měli celkem malé ztráty. 3 zabité, mezi nimi byl 16 letý Jaroslav Brzický, a několik raněných.

Později jsme změnili své pozice na sever blíže k Angličanům, při čemž jsme projížděli kolem Paříže, kde každý zanechal tolik známých a mnozí své matky.

Přijeli jsme do Artois o týden dříve k obnovení prvních linií a seznání krajiny, kde jsme byli určeni k prvnímu útoku dne 9. května. Měli jsme po prvé ukázat v boji svou schopnost a právo na osvobození naší vlasti.

To byl ideál nás všech a věděli jsme, že konáme svou povinnost. Proto jsme se my, čeští dobrovolníci, cítili silnými, protože se o nás v předních řadách opírala věčná síla našeho lidu. To byl náš ideál již od první chvíle, kdy jsme cítili chmury války vystupovati nad sebou, za kterou s neobyčejnou radostí kráčeli jsme v před.

Bylo k půlnoci, když jsme vyšli k obsazení pozic, z kterých jsme měli zasaditi nepříteli rozhodnou ránu. Přes tak napjatý okamžik humor nikoho neopouštěl.

Po částečném rozbití německých opevnění francouzským dělostřelectvem jsme vystoupili v 9. hodin,40 minut ze zákopů s voláním Nazdar! A ve čtvrt hodině dobyli prvních linií německých a ve 12 hodin jsme měli všechny německé zákopy za sebou.

Náš útok byl tak rychlý, že ani francouzské dělostřelectvo nestačilo našemu postupu. Skoro polovina našich hochů již padla nebo zůstala ležeti s těžkým zraněním. Němci, kteří zůstali na živu v zákopech, jich ještě několik dobili.

V té chvíli všichni naši důstojníci již padli, takže náš nadporučík Dostál se sám ujímá velení k dobytí celé vesnice Neuville St. Vast před námi ležící. Ležíme před vesnicí a nadporučík Dostál sám vzpřímen a s výkřikem: Kupředu! Chce s několika dokončiti dílo začaté, ale náhle klesá s prostřelenou hrudí.

Nedočkal se radosti, vidět své hochy, české dobrovolníky, na vrcholu vítězství. Trapné bylo, když jsme se rozhlédli dozadu a zálohu nám slíbenou nebylo nikde vidět, až po dlouhé době několik setnin Zuavů přišlo zesíliti naše řady.

Celkový postup náš byl asi 8 km a pro rychlost, kterou jsme šli, nebylo možno dopraviti zálohu včas. Ze všeho, čeho jsme dobyli, zachránili nakonec jen přes 4 km.

Jaké úsilí bylo vynaloženo u každého jednotlivce a jaké oběti, kolem 1200, protože nám bylo řečeno, abychom mnoho času neztráceli. V tomto útoku padlo přes 45 našich hochů s praporčíkem Bezděčkem v čele, který i s praporem pochován.

Od té doby náš prapor se stal nezvěstným, tímto dnem byl konec naší setniny Nazdar, poněvadž zbývající dobrovolníci byli zařaděni po několika do ostatních setnin naší legie. Já sám jsem byl raněn a ležel v nemocnici v městě Lyonu, kde nás bylo na 20 pohromadě.

Jindřich Holeček se narodil 11.7.1892 v Berouně. Před první světovou válkou pracoval ve Francii. Do cizinecké legie vstoupil 22.8.1892 a byl zařazen do 1. polního pluku cizinecké legie. Po bitvě u Arrasu se účastnil bojů u Verdunu, Sommy, v Champagni u Bois ď Hangard a Remeše. V legii skončil 9.11.1917.

Po té vstoupil do československé armády ve Francii a zúčastnil se bojů u Vouziers. Demobilizován byl 7.11.1924. Bohužel se nepodařilo získat jeho fotografii, ani zjistit více informací.

Těžké ztráty, kolem 45 padlých a dalších asi 100 raněných příslušníků roty „Nazdar“, vedli k tomu, že zbývající příslušníci roty „Nazdar“ byli přeřazeni do jiných jednotek.

V prvních třech letech války sloužilo v cizinecké legii ve Francii kolem 600 Čechů a Slováků. Z nich více než třetina padla nebo byla propuštěna z armády pro trvalou invaliditu.

V následujících letech byla snaha vytvořit ve Francii samostatnou československou vojenskou jednotku. Tato snaha narážela na nedostatek dobrovolníků. Koncem roku 1917 se podařilo ve Francii soustředit 10 000 dobrovolníků, legionářů z Ruska. Dalších asi 2500 krajanů z USA. Mezi dobrovolníky byla rota našich zajatců z Rumunska, čeští důstojníci ze srbské armády doplnění našimi zajatci ze srbské fronty.

Dekretem z 19. prosince 1917 francouzská vláda povolila organizaci autonomní čs. armády. Vznikl Československý generální štáb při Čs. Národní radě ve Francii vedený francouzským generálem M. Janinem.

Byla vyhlášena mobilizace všech našich krajanů. V Cognacu byl 12. ledna 1918 vytvořen 21. střelecký pluk. V Jarmacu vznikl 22. střelecký pluk. 30. června 1918 se konala přísaha příslušníků 21. a 22. střeleckého pluku v Darney.

V té době bojovalo několik desítek českých a slovenských legionářů v rámci Marocké divize v Champagni, u Chemin des Dames, u Verdunu a u St. Mihiel. Po bojích u Soissons a Chateau Thierry a následujícím stažení Marocké divize z fronty byli v červenci 1918 zbývající legionáři převeleni k naší armádě.

Během října 1918 byly oba střelecké pluky nasazeny na frontu v Argonách u Terronu, kde bojovaly až do konce války.

 

Zdroje:

Kniha Kronika československých legií ve Francii 1914-1918.

Publikace Naši vojáci v zahraničí, vydal Generální štáb AČR 1994.

 

Autor: Tomáš Žák


Publikováno: 13. 7. 2016 Autor: Tomáš Žák Sekce: Vojenství střípky z historie

Fotoalbum