Boje Československé střelecké brigády u Tarnopolu

Vojenství střípky z historie / Boje Československé střelecké brigády u Tarnopolu

Ve stínu bitvy u Zborova jsou ústupové boje k Tarampolu
 

Dnes je známější bitva u Zborova, do které 2. července 1917 úspěšně zasáhli v rámci Karenského ofenzívy naši legionáři. Příslušníci československé střelecké brigády, v sestavě 11. armády, ve svazku 49. armádního sboru, 82 divize. Československá střelecká brigáda měla přibližně 3500 mužů. Skládala se z 1. střeleckého pluku Mistra Jana Husa, 2. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad a 3. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova.

Ruská armáda však jejich úspěšného prolomení Rakousko-uherských pozic nevyužila v rámci probíhající ofenzívy. Ve stínu bitvy u Zborova jsou ústupové boje k Tarnopolu.

9. července 1917 byl 49. armádní sbor převeden do zálohy. Z linie fronty se stáhly i čs. legionářské pluky k Jezierné. Dílčího úspěchu dosáhla ruská 8. armáda generála Kornilova, která 13. července obsadila za těžkých bojů Halicz a Kalusz.

Kornilovova 8. armáda byla 15. července donucena zahájit ústupu za řeku Lomnici.

Němci připravovali svoji protiofenzívu. Jejím cílem bylo dosáhnout vítězství nad morálně rozvrácenými ruskými jednotkami, které by znamenalo klid na ruské frontě a případně příměří. To by umožnilo Němcům přemístit část svých jednotek na západní frontu.

19. července zahájili Němci nad ránem prudkou dělostřeleckou palbu a následoval útok jejich jednotek od Zločova přes Zborov k Tarnopolu. Německá pěchota vstoupila do ruských zákopů, které před tím Rusové opustili. Německý postup dosáhl prvního dne v prostoru mezi Seretem a Zlatou Lipou zcela mimořádného úspěchu.

Fronta byla na 20 km linii prolomena do hloubky 15 km. Ruská armáda nebyla schopna klást patřičný odpor. Velká demoralizace vojáků a nechuť a odmítání dál bojovat.

Ruská armáda kladla roztroušeně krátký odpor, jen při ústupových bojích. Jejím cílem bylo, aby rychlý ústup neskončil úplnou katastrofou.

Ruské velení vybíralo jednotky, které pověří vedením ústupových bojů. Byla vybrána i československá střelecká brigáda. Její přesun byl do stanovených pozic západně od Jezierné zahájen v noci na 19. července 1917.

Přicházející rozkazy k zaujmutí obranných pozic se vzhledem k situaci mnohokrát měnily. Nebylo dbáno na to, že československá brigáda je součástí 49. armádního sboru. Její jednotlivé pluky i prapory byly poslány na pomoc několika ruským divizím i armádním sborům. V této nepřehledné situaci docházelo k střetnutím různé intenzity.

Čechoslováci, věrolomně opuštěni u Tarnopole ruskou pěchotou, bili se tak, že by všichni měli před nimi padnout na kolena. Jedna brigáda zadržela několik divizí. Padl květ československé inteligence. Jako prostí vojáci se bili a umírali učitelé, advokáti, inženýři, spisovatelé, známí veřejní pracovníci. Ranění prosili druhy, aby je zabili, jen aby nepadli do rukou Němců, kteří raněné Čechoslováky, zajaté v boji, trápí a mučí.

Tak se vyjádřil vrchní velitel ruských armád generál Brusilov.

Kritickým dnem se pro československou střeleckou brigádu stal 20. červenec.

Toho dne 2. pluk, zařazený do 3. divize 17. sboru svedl těžký ústupový boj u Wolosówky mezi Zborovem a Jeziernou.

2. pluk, který se v těžké situaci nemohl spoléhat na sousední jednotky, přesto podnikl úspěšný protiútok. Zastavil postup Němců a způsobil jim citelné ztráty a vymanil se z obchvatu Němců. Pluk měl ztrátu přibližně 200 mužů. Z toho 40 padlých. Mnoho vojáků se při ústupu rozptýlilo a ustupovalo samostatně. To oslabilo už tak nízký početní stav 2. pluku, který měl jen dva neúplné prapory.

I. prapor 1. pluku z vlastní iniciativy obsadil a držel tři hodiny výšinu 419 západně od Jezierné, a tím zachránil trén 49. armádního sboru. Ten se stačil dostat na východní břeh Seretu.

Další den probíhal ústupu za velkého zmatku. V úseku 7. ruské divize se nacházel 3. pluk u Damamorycze. Během bojů měl 3. pluk ztrátu 100 mužů, z toho 21 padlých.

Poslední protiútok proti postupujícím Němcům se uskutečnil 24.července večer u Wielkých Gajů. Proveden byl 2. a 3. plukem. Podařilo se překvapit postupující německý předvoj, při nízkých ztrátách.

Po spojení všech tří našich pluků 29. července 1917 v Jacowcích se československá střelecká brigáda 1. srpna přesunula do Podwoloczysky. Odkud pokračovala do Polonného, kde se ubytovala.

 

Vzpomínky na proběhlé boje /původní text neupravován/:

2. střelecký pluk

Boj u Volosůvky Vojtěch Luža

19. července 1917 okolo 15 hodiny dostal velitel 2. pluku rozkaz, aby se pluk ihned přesunul k frontě, na severozápad do Volosůvky. Pluk, který měl jen dva prapory (I. a III.) a kulometnou rotu, velel na papíře ruský podplukovník (Zenbalevskij), ve skutečnosti však český kapitán, velitel jeho I. praporu Gajda.

Výzbroj pluku byla neúplná, ještě hůře však bylo s výstrojí. Hlavně bojový trén kulometné roty byl nedostačující, neboť v pohybovém boji bylo lze použít asi třetiny (osmi) kulometů; ostatní kulomety byly většinou naloženy na spěšně zrekvirované vozy a zůstaly vzadu; mužstva těchto kulometů bylo použito jako pěších rot.

O situaci na frontě nedostal velitel pluku při odchodu k frontě žádné zprávy. Teprve za pochodu ukazovaly kvapně ustupující ruské dělostřelectvo a trény, že fronta je asi v pohybu; a to potvrzovaly vysoké sloupy dýmu, vystupující daleko na severu.

Zdá se, že značná nejistota o situaci na frontě byla i u velitelství 3. sibiřské divize, neboť několikrát za noc měnilo směr přesunu našeho pluku.

Pochodovalo se v tmavé noci, cestou necestou, za velké bouře se silným lijavcem. Vojáci, promoklí na kůži a zapadající často až po kolena do bahna, sunuli se jen velmi pomalu kupředu.

Pluk postupoval bez hlesu a s napjatými nervy zachmuřeným krajem.

Nikdo neměl chuť k vtipům a k veselosti, jak tomu bývalo dříve: Všichni šli odhodlaně vstříc neznámému osudu. Snad je sílilo vědomí povinnosti splnit čestně svůj úkol i za cenu života.

Teprve 20. července ráno dosáhl pluk ke 3. hodině svého konečného cíle, vesnice Tustoglov. Cestou potkával ustupující demoralizované jednotky 9. a 12. pluku 3. sibiřské divize, které odcházely z fronty na východ.

Důstojníky 12. pluku byl odevzdán veliteli I. praporu rozkaz 3. sibiřské divize, aby pluk ustoupil na východ, k vesnici Podhájčikům, a tam obsadil připravené obranné postavení na sever od Podhájčiků, frontou k severozápadu; při tom měl být na východ od úseku pluku 10. ruský pluk a na západ 12. sibiřský pluk.

Toto postavení bylo zaujato teprve okolo 6. hodiny, téměř po celodenním pochodování sem a tam. Rozumí se, že většina mužstva byla fyzicky značně vyčerpaná; kromě toho na pluk velmi nepříznivě působil rozvrat ustupujících ruských jednotek, které dávaly najevo, že nechtějí dále bojovat.

Pluk zaujal svůj úsek od vesnice Podhájčiků až k potoku na sever od výšiny 386. Západní část úseku obsadil I. prapor bez 1. roty, která byla před tím vyslána velitelem 3. sibiřské divize na rozvědku na severovýchod, ve směru na statek, „folvark“, Chalčinu. Východní část úseku obsadil III. prapor.

Pluk byl v nevýhodné situaci proto, že úsek přes tři kilometry, který mu byl přidělen, byl příliš široký pro dva prapory, a k tomu ještě neúplné. Všech sedm rot bylo zasazeno do prvního sledu a pluk zůstal bez zálohy; kromě toho se jeho východnímu křídlu přes všechno úsilí nepodařilo, aby do zahájení nepřátelského útoku navázalo styk s 10. sibiřským plukem.

Proto velitel pluku nařídil opustit zákopy a ustoupit asi dva kilometry na nové obranné postavení na výšinách na sever od Volosůvky a východní křídlo zahnout směrem východním. Tak se vytvořil na východním křídle obranný hák, který umožňoval čelit lépe německým obchvatným útokům ze severozápadu, případně ze severu.

Velitel I. praporu si uvědomoval situaci, která vznikla po německém průlomu ruské fronty v prostoru Olejov – Troščanec. Němci tento průlom spěšným postupem k jihovýchodu, z počátku ve směru Olejovce – Něstěrovce a později i na Jezernou, nejen velmi rychle prohlubovali, nýbrž také rozšiřovali k jihozápadu ve směru na Kudynovce. Čelit tomuto vzdálenému nebezpečí nebylo v silách velitele pluku. Za to se však vhodným ústupovým manévrem zbavil velmi lehce nebezpečí, které hrozilo jeho východnímu boku z prostoru Žukovce – Mšaná.

Německý útok vyrazil od Žukovců proti našemu pluku okolo 9 hodiny a napadl téměř zároveň střed a východní křídlo pluku, proti němuž vedl svůj hlavní nápor. Byl přivítán pouze dobře mířenou palbou z pušek a z kulometů, protože dělostřelectvo na našem úseku nebylo.

V domnění, že aktivní obranou bude nepřítel překvapen provedly naše roty po zastavení nepřátelského útoku místní protiútoky. Němci tím opravdu překvapeni byli a jejich útok byl odražen.

Ale brzy potom obnovili svůj útok namířený hlavně proti našemu východnímu křídlu, v němž viděli naše nejslabší místo, a začali vážně ohrožovat i nechráněný východní bok, za nímž nebyly zálohy. V téže době asi byl navázán styk s 10. sibiřským plukem, který byl zjištěn u vesnice Mšané a požádán o zásah proti nepřátelské obchvatné akci.

Tuto kritickou situaci vystihl zavčas velitel I. praporu a rázným protiútokem svého praporu za pomoci východního křídla 12. sibiřského pluku prorazil bodákovým útokem západní křídlo nepřítele a začal ohrožovat jeho bok a týl. Tím, že Němci byli přinuceni k ústupu na svém západním křídle, zastavili už skoro hotový obchvat našeho východního křídla.

Této protivníkovy nerozhodnosti využil velitel pluku k novému útoku celým plukem a za pomoci části 9. sibiřského pluku a vydatné dělostřelecké podpory ruského obrněného vlaku, který právě přijel k Podhájčikům, vypudil nepřítele i z dřívějších ruských zákopů. Při tom bylo zajato asi 30 Němců s důstojníkem.

Pluk zůstal v novém postavení až asi do 16 hodin, kdy dostal rozkaz k ústupu. Byl svrchovaný čas, neboť Němci pronikli ze severu asi deset kilometrů do týlu pluku. Obsadili Ostašovce a tak vážně ohrožovali ústupový směr na Tarnopol. Z této kritické situace se pluk zachránil rychlým ústupem. Na jihovýchod ve směru na vesnici Kozlov.

Ztráty, které pluk v tomto boji utrpěl, byly velmi citelné, neboť činily asi třetinu jeho stavu. Pravidelným následkem tak velikých ztrát bývá pokles morálky. A k tomu ještě byl kolem nepopsatelný běs rozvratu ruské armády. Byl to chaos, při němž už jen udržení duševní rovnováhy je nad lidské síly. A v tomto zmatku a všeobecné panice naše slabá brigáda obstála čestně.

 

Bratr Nový Fr. Vl. Hrbáč

Počasí hrozné, deštivé, noc tmavá, rozkazy se co chvíli mění a náš 2. pluk chodí celou noc z místa na místo. Toto bloudění unavuje a vyčerpává. Nohy se boří do bahna a bláto se lepí na oděv. Bratři narážejí na sebe a občas někdo zakopne i upadne. Nejhorší je přechod přes polorozbořený most.

Mnoho těžkých otázek se vynořuje v duši. „Kde vlastně jsme a kam jdeme? Jdeme správně?“

„Nejsme v tom moři tmy osamocení? Jsou ještě někde ruské pluky?“

„Nejsme snad ze všech stran obklíčeni Němci? Probijeme se? Vrátí se někdo z nás?“

„Má to smysl, když se obětujeme? I kdybychom padli všichni do jednoho, zadržíme německý nástup?“

Nikdo nevyslovuje tyto otázky nahlas, jde se s urputnou mlčenlivostí. Smrt už přestala být strašidlem, smrt je milosrdná, smrt je ukončení všech útrap. Ale zadarmo se umírat nechce.

Za stálého deště dorazil pluk 20. července ve 3 hodiny ráno do vesnice Tustoglov. Cestou potkáváme jednotky 3. sibiřské divize, které odcházejí na východ. Odevzdávají rozkaz, že náš pluk má zaujmout pozici u Volosůvky.

Rozkaz byl proveden v 6 hodin ráno, úsek však byl pro pluk příliš dlouhý, leželi jsme v řetězu 15 až 20 kroků od sebe. Zálohy jsme neměli. Spojení s ruskými jednotkami vpravo ani vlevo také nebylo lze získat, takže se vynořovaly obavy, je-li kromě našeho pluku ještě vůbec někoho na frontě.

Bratři jsou promočení, zablácení, nevyspalí, hladoví, žízniví a krajně vyčerpaní.

„Bratři, kdo máte suchý tabák?“ volá kdosi.

„Pojď sem, dám ti,“ odpovídá bratr Habr, který už pokuřuje cigaretu.

„Co bude dál?“ ptá se bratr Kovalčik a bratr Nový mu odpovídá:

„Nevím, nikdo to neví. Ale cítím, že se dnes budeme hrozně bít.“

Konečně se podařilo navázat spojení s 12. ruským plukem, který byl nalevo, spojení vpravo dosud nebylo. Dělostřelectvo na našem úseku není.

V 9 hodin se objevuje před námi vojenský řetěz: Vojáci jsou ještě daleko, nelze rozeznat, kdo to je.

Naším řetězem jde rozkaz:

„Nestřílet, šetřit střelivem......“

Někdo však rozkaz změnil:

„Nestřílet, Rusové ustupují....“

Ale za chvíli je vidět, že před námi nejsou Rusové, nýbrž říšští Němci, kteří se rozvinují napravo.

„Kdo si vymyslil, že jsou to Rusové? Nevidíte, že jsou to Němci?“ zlobí se bratři.

Rychle se zakopáváme a brzy jsme zasypáni střelbou z pušek a kulometů. Odpovídáme také střelbou a zadržujeme nepřátelský postup.

V 10 hodin přešel do nástupu celý pluk směrem na Popovu Horu, společně s 12. ruským plukem a s částí 10. ruského pluku. Objevil se také ruský obrněný vlak, který dělostřelbou podporuje náš nástup.

Nástup se zdařil, nepřítel byl vyhnán z dřívějších ruských zákopů. Němci však podnikají jeden protiútok za druhým a boj na život a na smrt trvá.

Náš pluk se strašlivě a zoufale brání do 16 hodin, kdy je už téměř úplně obklíčen. Začíná hrozný ústup před vesnicí Volosůvkou.

Dějí se nadlidské pokusy, aby ranění mohli být odneseni a zachráněni. Tam odnášejí raněného bratra Kovalčika, tam zase Krtička táhne raněného bratra Šaura a sám je při tom raněn.

Ti, kteří s nasazením života zachraňují raněné, křičí: „Bratři! Držte ještě chvíli frontu, než odneseme raněné bratry!“

Hrůza vzpomínat: Někteří ranění bratři si dávají pod hlavu bomby a sami se zabíjejí, aby nepadli do německého zajetí.

V dešti střel ustupujeme spojovacím zákopem. Tam leží těžce raněný bratr Nový. Jeden z nejstatečnějších a nejnadšenějších vojáků 10. roty. Stojí u něho dva bratři a chtějí ho odnést.

„Bratři... umírám,“ praví s námahou, „cítím konec... mně už není pomoci... Zachraňte se sami... a pozdravujte naši krásnou vlast...“

Němci jsou od nás už jen několik kroků. Vyskakujeme ze zákopu a v dešti střel utíkáme. U náspu se zastavujeme a zacláníme si dlaní oči.

Nelze zapomenout na zkrvavenou hlavu bratra, který si pod ni položil bombu.

Nelze zapomenout na bratra Nového.

 

3. pluk

Boj u Domamoryče Čeněk Hajda

20. července 1917 dostal 3. pluk rozkaz, aby ustoupil z vesnice blíže Jezerné směrem na Kozlov. Bylo vlahé letní ráno a rachot pušek a děl na nedaleké frontě věštil nedobrou budoucnost. Moje 2. rota pochodovala včleněna v ostatní roty I. praporu.

Nebyli jsme ještě ani tři kilometry jižně od Jezerné, když nás ohlušil strašlivý výbuch. Podívám se v tu stranu a vidím kulatý sloup bílého dýmu snad 10 až 15 metrů v průměru, vysoký několik set metrů, přecházející v klobouk nebo hlavičku velikého hřibu. Z ní vyskakují jako jiskérky dělostřelecké náboje a o kousek výše explodují. Byla to jedinečná podívaná. Byl to výbuch dělostřeleckého skladiště, který rozmetal celé nádraží v Jezerné a vytloukl všechna okna v okruhu tří kilometrů.

V Kozlově jsme měli odpočinek. Byli jsme zálohou velitele armádního sboru. Odtud jsme ustoupili do vesnice Domamoryče.

Mužstvo bylo ubytováno v pohotovosti, a skoro všichni důstojníci pluku byli ve stavení na západním konci vesnice blíž k frontě. Většina celou noc nespala. Čekali jsme na zprávy z fronty a na další rozkazy, co s námi bude, kam půjdeme. Zatímní velitel 3. pluku štábní kapitán Alexějev, mladý sympatický důstojník, byl taky mezi námi.

Zpráv, kterých se nám dostalo během noci, bylo velmi málo. Celkový dojem byl, že vyšší velitelství nedostávala situační hlášení v čas a že zpravodajská služba u vojskových těles už nefungovala.

Tak se stalo, že když náš pluk dostal rozkaz, aby obsadil a bránil výšiny západně od Domamoryče do příchodu záložních jednotek a vypochodoval zajištěně z vesnice, byl nastřelen nepřátelskými těžkými kulomety ze sousední výšiny, o niž se předpokládalo, že je obsazena ruskými vojsky. Byla, avšak během noci ruští vojáci samovolně frontu opustili.

Náš pluk určený úsek obsadil. Moje 2. rota kryla severní křídlo pluku, a z mého stanoviště bylo velmi dobře vidět silnici Jezerná – Tarnopol. Sledoval jsem ji bedlivě.

Asi o 8. hodině jsem pozoroval pohyb po silnici směrem k Tarnopolu. Prošlo několik pochodových proudů pěchoty, něco jezdectva i dělostřelectva; podle mých odhadů to byla nejméně brigáda.

Velitel pluku byl na polní cestě v úvozu, od mého stanoviště snad 300 metrů vzdálen. Proto jsem k němu doběhl a osobně jsem hlásil výsledek svého pozorování.

Mé hlášení přijal klidně a dodal:

„Mám rozkaz vydržet s plukem do 16. hodiny, než přijde nový sbor, gvardějci, kteří situaci zlepší. Běžte na své místo a udržte je.“

Když jsem proběhl polovici vzdálenosti k svému stanovišti, nepřítel spustil na naše pozice dělostřeleckou palbu. Zdálo se, že je soudný den. Déšť dělových ran trval asi pět minut. V této dělostřelecké palbě padlo několik našich chrabrých bratří.

Nevím, pronikl-li rozkaz držet výšiny až do 16 hodin také rotám II. a I. praporu. Vytrval jsem na svém místě do odpoledne. Zatím prý byl vydán velitelem brigády plukovníkem Mamontovem rozkaz k ústupu na výšiny východně od Domamoryče. Ke mně tento rozkaz nedošel. Držel jsem se a hleděl jsem splnit rozkaz svého velitele.

Když jsem se dověděl, že na jih ode mne naši ustoupili (na sever jsem byl bez souseda), rozhodl jsem se, že ustoupím, jakmile na mě nepřítel podnikne útok. To se stalo asi k 15. hodině.

Nařídil jsem ústup z boje, a moje rota ustupovala v úplném pořádku. Cíl ústupu byly výšiny východně potoka na východ od Domamoryče.

Na půl cestě jsem potkal velitele svého praporu bratra poručíka Vlasáka, který šel s některými ruskými jednotkami slíbeného sboru do protiútoku. Naši šli skvěle, ale Rusové úplně zklamali.

Někteří zahazovali pušky a utíkali beze zbraně z fronty, jiní přecházeli do zajetí. Pravoslavný kněz s křížkem v ruce je nabádal, aby šli do boje, avšak nadarmo. Útok, vlastně protiútok, ztroskotal.

Po tomto protiútoku nastal pravidelný a spořádaný ústup 3. pluku až za řeku Seret, kterou jsme přešli asi deset kilometrů na jih od Tarnopole. Raněné, pokud jsme o nich věděli, jsme vzali s sebou.

 

Velitel mlčí J. V. Dostál

V noci dorazil 3. pluk do vesnice Domamoryče, vyčerpaný a hladový. Kuchyně se v zmatku ztratily. Utábořili jsme se na návsi, v zahradách a kolem plotů, a zmoření bratři za vlahé letní noci rychle usínali.

Nás velitele rot a praporů, pozval k sobě velitel pluku štábní kapitán Alexějev, který se ujal velení pluku po plukovníku Mamontovovi, jenž se stal velitelem naší brigády, a chtěl nás seznámit se situací a udělit rozkazy pro příští den.

O nepříteli se v tu chvíli nevědělo nic určitého. Spojení nebylo, výzvědná služba nepracovala, ani jsme se nedověděli, jsou-li před námi ještě nějaké ruské jednotky nebo ne.

Bylo nám slíbeno, že nás budou podporovat některé ruské pluky, které ještě odolávají rozvratu, a že nám bude přiděleno silné dělostřelectvo se spolehlivým mužstvem. Po zkušenostech, které jsme s ruskými vojáky měli, byli jsme však vůči těmto slibům velmi opatrní a spoléhali jsme se jen na sebe.

Rozkaz velitele pluku zněl:

„Ráno vyrazí pluk směrem na vesnici Pokropuvnu, zajistí se silnými hlídkami a výzvědnými oddíly, a jakmile přijde v dotyk s nepřítelem, zakope se a bude stůj co stůj držet zaujatou pozici.“

Když jsme se od velitele pluku vraceli k svým rotám, bylo už hodně po půlnoci.

Ráno 21. července jsme vyrazili stanoveným směrem. Nedošli jsme však daleko, když se pojednou ozval kulomet a po něm druhý a třetí. Nemohli jsme uvěřit, že je to střelba nepřátelská, ale rychle jsme se probrali z překvapení a bezpečně zjistili, že staré ruské zákopy, táhnoucí se po návrších, jsou obsazeny německými vojáky.

Stáhli jsme výzvědné hlídky, roty pak využily nejvýhodnějšího terénu a začaly se zakopávat seč síly stačily. Měli jsme k tomu bohužel jen malé lopatky a půda byla velice tvrdá.

Naše 3. rota se dostala až na samé levé křídlo pluku a začala se zakopávat nad roklí, kterou protínala cesta vedoucí do Pokropuvny. Zde, v této úvozové cestě, asi uprostřed roty, jsem byl jako velitel roty s desátníkem bratrem Vodkou a se třemi bratry, které jsem určil za spojky s velitelem pluku.

Na levém křídle navazovala rota na Semjonovský pluk, na jeho 4. rotu. Zašel jsem k veliteli této roty a když jsem zjistil, že má čtyři kulomety (naše rota neměla žádný), požádal jsem ho, aby mi dva půjčil. Ochotně mi vyhověl.

Pozice nepřítele byla skvělá. Ovládal návrší a na něm dobře vybudované staré ruské zákopy. Živý ruch, který na návrší vládl, dával tušit, že se Němci doplňují novými posilami. Neustálé míhání hlav, zvláště proti našemu úseku prozrazovalo příchod jeho nových záloh.

Podal jsem o tomto pozorování hlášení veliteli pluku s žádostí, aby ona místa byla ostřelována dělostřelectvem. Ale marně jsme čekali, až zahřmí děla, která nám byla slíbena. Ruské dělostřelectvo jsme už neuslyšeli.

Nebyli jsme ještě zdaleka hotovi s děrami, když do nás začalo pálit německé dělostřelectvo všemožných ráží. Střelba se stupňovala a přecházela v hotové peklo, nemilosrdně řádíc v našich řadách. Vesnice Damamoryč za námi stála už v plamenech.

V této těžké situaci jsem pojednou dostal zprávu z levého křídla roty, že nemáme spojení se Semjonovským plukem, který prý utekl. Vlevo tedy nejsme chráněni. Přemístil jsem oba kulomety na levé křídlo a hlásil případ veliteli pluku. Čekal jsem však marně odpověď.

Po několikahodinovém bombardování našich pozic začala nepřátelská dělostřelecká palba slábnout a proti nám vyrazila říšskoněmecká pěchota s nasazenými bodáky. Útok byl velmi prudký a jen s vynaložením všech sil jsme jej zdržovali. Do toho přichází neutěšená zpráva z pravého křídla, že už ani tam nemáme spojení.

Poslal jsem třetí hlášení veliteli pluku, vysvětloval jsem, v jaké jsme situaci a prosil o rozkazy. Ale zase jsem nedostal odpověď.

Nepřítel útočil stále prudčeji a houževnatěji a už nás nebezpečně obcházel. Hrozilo nám obklíčení. Dal jsem tedy rozkaz, aby se rota stáhla, každý bratr zvlášť, za ves Domamoryč a tam na východním svahu hluboké rokle čekala na mé rozkazy.

Sám jsem s bratrem Vodkou odcházel úvozovou cestou poslední. V rukou jsme měli ruční granáty. Odplížili jsme se asi 100 kroků a pojednou slyšíme těžký hluboký chrapot a sténání.

Zdvihl jsem hlavu a k svému úžasu jsem uviděl raněného štábního kapitána Alexějeva. Položili jsme ho na stanovou plachtu a spěchali jsme s ním dozadu. Doufali jsme, že tam najdeme sanitní vozíky, nosítka a lékaře. Ale nikoho jsme nenašli, ba ani ne svůj pluk. O pluku jsme se jen dozvěděli, že dostal rozkaz k ústupu směrem na ves Zabojki.

Položili jsme raněného velitele do trávy a bezmocně přihlíželi jeho poslední hodince. Na záchranu nebylo pomyšlení. Zakrátko vydechl naposled. Nařídil jsem bratru Vodkovi, aby vzal k sobě všechny jeho cenné předměty a dokumenty a aby mrtvé tělo stůj co stůj odtud s bratry odnesl.

Za chvíli mi ustupující bratři hlásili, že na poli zůstali ještě někteří ranění. Uspořádal jsem rotu, seskupil okolo ní hloučky roztroušených ruských vojáků a za ohlušujícího pokřiku Hurá! Jsme se vrhli proti Němcům, kteří se už blížili ke vsi. Překvapeni však zakolísali a utekli. My využivše chvíle, sebrali jsme raněné, a na zádech, na tyčích i na puškách jsme je odnášeli.

Zdroj: Od Zborova k Bachmači, Čin / Praha


Publikováno: 11. 3. 2016 Autor: Tomáš Žák Sekce: Vojenství střípky z historie

Fotoalbum