Tak se létalo, kluzák BO-1

Letadla / Tak se létalo, kluzák BO-1

V začátcích plachtění, jedná se přibližně o dobu, kdy vznikla Masarykova letecká liga, vznikl kluzák BO-31. Jeho konstruktérem a stavitelem byl Ing. Václav Ošťádal, který ho za pomoci spolužáka postavil během studií na vysoké škole.

Stavbu kluzáku BO-31 a lety na něm popsal Ing. V. Ošťádal v časopise Letec č. 5 z roku 1937 takto: Stavební materiál? Hrstka latěk, režné nitě, páskové měkké železo, šroubky do dřeva, kufr překližkových odpadků a balicí papír na potah. Všeho bylo asi 24 kg. Konstrukce kluzáku prokazovala modelářskou techniku zvláště nitěnými spoji žeberních latěk. Náš statický výpočet vykazoval bezpečnostní násobek 4, avšak dnes se mi zdá, že některé části byly namáhány i nad mez pevnosti a tu diferenci nesli asi strážní andělé.

Poměrně snadné bylo kluzák postavit, horší však již bylo na něm létat. Neměl totiž ani kormidel nebo křidélek a řídil se pouze změnou polohy těžiště. Pilot visel v podporu na předloktí na dvou laťkách a chtěl-li potlačit kluzák na větší rychlost, dělal přednos, v opačném případě záklon. Visel-li kluzák na křídlo, musil pilot rychle udělat jakýsi „prapor“ na opačné lati, zkrátka byl to normální tělocvik na létajících bradlech, podobně jako tomu bylo u kluzáku starého průkopníka letectví Lillienthala. Rychlost kluzáku byla poměrně malá, aby bylo možno startovati z rozběhu proti větru z kopce, a aby se dalo přistávat na vlastní nohy.

Ve vzduchu se to na pohled nechovalo špatně, ale ta přistání byla hrozná. Při přistání totiž bylo nutno zmírnit rychlost záklonem, který se musel bezprostředně před dotekem změnit bleskurychle v přednos, aby bylo možno během zvolna odbrzdit rychlost. Když jsem se opozdil v záklonu, byl jsem obyčejně přiražen na břicho, když jsem naopak přešel do přednosu příliš brzy, byla opět přistávací rychlost kluzáku tak velká, že jsem mu v běhu stejně nestačil, zakopl jsem a kluzák s „pochroumaným podvozkem“ přistál na křídla nebo se postavil ocasem vzhůru. Přistání by se dalo srovnat se seskokem z rozjeté tramvaje do měkkého pole s dvanáctikilovým kufrem v každé ruce. Celá věc však bývala ještě komplikovaná tak, že kluzák obyčejně visel při přistání značně na jedno křídlo, poněvadž neměl křidélek.

Přiznám se, že takováto přistání ochlazovala mou kuráž k dalším letům (přesto, že let sám poskytoval velmi slastné pocity), ale startoval jsem vždy ze strachu, aby se neřeklo, že se bojím.

Možná dost, že bych se byl celou tu akrobacii také po delší době naučil, nejdříve bych však musel rozbít několik podobných přístrojů, což samo o sobě nebylo nikterak obtížné.

Osudný let kluzáku BO-31 začal velice slibně. Startovací mužstvo zabralo za lano uvázané na kluzáku a já jsem již po několika skocích ztratil půdu pod nohama a začal jako drak prudce stoupat nahoru, což bylo cítit hlavně mocným tlakem v loktech, které mi ze slabých latěk stále sjížděly. Přesto, že diváci dole trnuli hrůzou, abych nespadl, byl jsem sám tak zaměstnán vyrovnáváním podélné a příčné stability, že jsem byl za letu prost jakéhokoliv pocitu strachu.

Podle toho, jak jsem namáhavě cvičil svou „sestavu v podporu na bradlech“, převaloval se kluzák z křídla na křídlo, hned ztrácel rychlost, hned ji získával, to začaly dráty hvízdat a země se rychle blížila. Let byl samá zatáčka a vlnovka. Asi ve dvaceti metrech jsem přetáhl tak silně, že jsem ztratil zcela rychlost a sjel po pravém křídle do vývrtky.

Uvědomoval jsem si jen, že se v té chvíli země pode mnou začala točit a já se divil, proč kluzák visí stále tvrdošíjně napravo, ačkoliv jsem se úplně přestěhoval na levou žerď. Strašlivý rachot praskajících latiček, zesiloval resonanci papírem potažených křídel, skončil historii kluzáku.

Když jsem se jako králík vyhrabal z hlíny (pole bylo na štěstí měkké) a ze spleti papíru, látek a drátů, zaslechl jsem jen, jak Kratochvíl, na slovo vzatý konstruktér, výrobce a letec amatér, prohodil jen jakoby mimochodem: „To je u nás na denním pořádku,“ zatím co obecenstvo dumalo, je-li výhodnější orat pole pluhem nebo kluzákem a vlastním nosem.

Umyl jsem se, najodoval, dostal antitetanovou injekci a třetího dne jsem se rozjel na pilu pro dřevo na stavbu nového kluzáku. Ten měl ovšem již řízení normální.

Tolik ze článku Ing. V. Ošťádala. Jen dodám, že s ním „létal“ v okolí Zábřehu na Moravě. Rozpětí 6,50m, délka 4,25. Ing. V. Ošťádal byl později konstruktérem úspěšných kluzáků VSB-35, VSB-37.

 


Publikováno: 12. 12. 2015 Autor: Tomáš Žák Sekce: Letadla

Fotoalbum