Arado 96, C-2, volné pokračování.

Letadla / Arado 96, C-2, volné pokračování.

V československém poválečném letectvu byly Arada 96, naše vojenské označení C-2, přiděleny:

Letecké učiliště Prostějov

K Velitelstvím leteckých oblastí č.1 a 2 Čechy, č.3 Morava, č.4 Slovensko.

                      U těchto leteckých oblastí měli absolvovat výcvik a přecvičení piloti,

                      kteří během války nelétali. Jednalo se o příslušníky čs. předválečnéh letectva.

                      Dále se zde měl docvičit letecký personál se započatým, ale nedokončeným pilotním výcvikem.

Letecká vojenská akademie v Hradci Králové.

Stíhací výcvikové středisko

Cvičná letka 1, 2, 3 a 4.

Vědecký letecký ústav.

            Ilustrační fotografie, poskytl M. Vondraš (dík)

O Aradu 96 a výcviku na něm jsem si před mnoha lety popovídal s bývalým absolventem Letecké vojenské akademie Hradci Králové (dále jen LVA) plk. Břetislavem Čepelíkem. Na Arado 96/C-2 vzpomínal takto:

„Do druhého ročníku LVA spadal pokračovací výcvik Používán byl rovněž německý letoun Arado 96b, který za okupace vyráběla též továrna Letov. Letoun byl patrně příliš stabilní, o čemž svědčily malé, krátké lišty u kořene křídla. Byly to vlastně maličké spoilery, které jeho vynikající letové vlastnosti nijak neovlivnily.

Letoun byl vybaven motorem Argus AS-410 o 450 HP, vyráběným podobně jako celý letoun během okupace a též později pro potřebu čs. letectva v továrnách Avia a Letov.

Původní letouny měly dvoulisté, dřevěné, automaticky stavitelné vrtule Argus, s nimiž letoun vykazoval vynikající letové vlastnosti. Byla jimi vybavena bohužel pouze první, malá série.

Do doby, než se je podařilo opět zajistit, dodávala pro ně továrna Letov dvoulisté kovové vrtule s pevným úhlem náběhu. Výkony letounu se tím podstatně zhoršily.

Další nepříznivý vliv na jeho letové vlastnosti mělo také zvýšení celkové váhy, způsobené vybavením letounu rádiem, jedním synchronizovaným kulometem, střílejícím okruhem vrtule, fotokulometem v mohutném bočním krytu a závěsným zařízením na bomby.

Nepříznivý vliv větší váhy podstatně zmenšilo postupné vybavování letounů opět původními stavěcími vrtulemi. Pokud měl někdo možnost zalétat si s odlehčeným letounem bez rádia a výzbroje, byl příjemně překvapen jeho chováním za letu. Jeden takový letoun byl ve stavu VOŠLM na letišti v Liberci.

Závady v provozu byly nepatrné, trochu choulostivý byl palivový systém. Letoun byl snad až příliš stabilní.“

Takto vzpomínal plk. Břetislav Čepelík na letecký výcvik na Aradu 96/C-2, na které akademici přešli po zvládnutí elementárního výcviku.

(Pokračovací výcvik) „Zcela nové pro nás bylo stálé radiové spojení včetně interkomunikace, dále pak cvičná střelba fotokulometem a později i ostrá střelba jedním pevným kulometem.

V daleko větší míře se létalo ve skupinách, což bylo hlavně z počátku dosti úmorné. Velmi brzy jsme si ale zvykli i na tento druh létání.

Rád vzpomínám na bojové obraty, jak byla označována akrobacie. Po krátkém nácviku s instruktorem jsme ji prováděli samostatně, z bezpečnostních důvodů ve vyhrazeném vzdušném prostoru.

V duchu vidím dlouhý, rovný a poměrně úzký pás lesa nedaleko Dvora Králové n. L.- pouhý skok od Hradce Králové, nad nímž jsem v bezpečné výšce kroutil výkruty, a snažil jsem je udržet ve směru.

Na konci II. ročníku jsme jmenováni piloty II. třídy, což bylo stvrzeno i pilotními odznaky, po nichž jsme tolik toužili.“

(O nočním létání) „Podobně jako v elementárním, tak i v pokračovacím výcviku se létalo „pod boudou“. Plátěný kryt byl tentokrát připnut zevnitř kabiny, nad předním sedadlem žáka.

Zvláštností byly přelety pod boudou z místa na místo. Za zmínku stojí na příklad první přelet z Hradce Králové do Prostějova: Nahození motoru, rolování na start, po jeho radiovém povolení najetí na startovací „T“, zavření boudy a pak již jen podle přístrojů odstartovat, nasadit pečlivě předem vypočtený kurz.

Následovala poněkud nudná cesta podle přístrojů a hodinek. V závěru letu spíše nejisté hlášení akademika: „Pane X.Y., jsme v Prostějově.“ „Ano, tak si otevřete kabinu a podívejte se!“ Většinou to vyšlo.

Celý let provedl samostatně akademik pod dohledem instruktora. Příliš velká zábava to nebyla, z celého letu jsme viděli pouze na konečnou fázi přistání.

V závěru druhého ročníku absolvovali všichni frekventanti ostrou střelbu a bombardování na střelnici v Milovicích. Byli proto denně přepravováni na tamní, nepříliš velké travnaté letiště, trofejním letounem Junkers Ju-52.

Po provedené střelbě je tentýž letoun dopravil zpět do sídla LVA v Hradci Králové. Střílelo se z mírného střemhlavého náletu jedním pevným kulometem malé ráže, jímž byl náš pokračovací letoun vybaven.

Bombardování se provádělo betonovými bombami ze střemhlavého i z horizontálního letu. Na závěr si každý shodil z letu střemhlav i jednu ostrou bombu.

Na střelbu i bombardování jsme létali s instruktorem.

Každý frekventant nalétal v pokračovacím výcviku asi stodeset hodin. Letouny akademie nesly na trupech označení od A-100 do 200.“

Tolik ze vzpomínek zesnulého plk. Břetislava Čepelíka. Pokud se chcete dozvědět o Letecké vojenské akademii v Hradci Králové, přečtěte si jeho knihu Smeteni z výšin.


Publikováno: 7. 4. 2016 Autor: Tomáš Žák Sekce: Letadla