Richard Hope Hillary Poslední nepřítel

Knihy / Richard Hope Hillary Poslední nepřítel

Richard Hope Hillary se narodil 20. dubna 1919 v Sydney, Austrálie. Jeho otcem byl člen australské vlády Sir William Hillary. Richard Hillary byl poslán na studie do Velké Británie.

Zde studoval ve škole v Shrewsbury. V roce 1937 vstoupil do koleje Trinity v Oxfordu. Zde se stává tajemníkem univerzitního veslařského klubu a prezidentem ragbyového klubu.

Před vypuknutím války se s kamarády vydá na veslařské závody do Německa a Maďarska. Jejich cílem bylo poznat tyto země.

Hillary se v roce 1939 stává členem Oxford University Air Squadron a RAFVR.

V říjnu 1939 je povolán do RAF. Je zařazen do pilotního výcviku u 5. OTU.

V červenci 1940 se stává příslušníkem 603. Sqdn., B Flight. Ta se nachází na stanici (letecké základně) Montrose. Zde byla klidnější služba, skládající se z hlídkování. Piloti však toužili po boji.

29. srpna 1940 se 603. Sqdn. přesouvá na jih, na stanici RAF Hornchurch.

Jeho první sestřel se odehrál 29. srpna 1940. Toho dne svedl souboj na Supermarine Spitfire Mk.I. (L1021) „M“, s Messerschmittem Bf 109E u Deal. Je mu uznán pravděpodobný sestřel. Při dalším souboji toho dne, sestřeluje Bf 109 u Manstonu. /První ukázka z knihy. V knize však uvádí pouze jeden sestřel tento den?/

3. září 1940 se odehraje souboj, během kterého sestřelí Messerschmitt Bf 109. V následujícím souboji ho sestřelí Hauptman Helmut Bode, II./JG 26. Plameny z jeho letadla ho těžce popálí. Přesto se mu podaří vyskočit z kabiny padajícího letadla. Jedná se o Supermarine Spitfire Mk.I (X4277) „M“. Dopadá do severního moře. Je zachráněn osádkou záchranného člunu ON 688. /Druhá ukázka z knihy./

Se svými popáleninami putuje po nemocnicích. Léčí ho slavný průkopník plastické chirurgie Sir Archibald McIndoe. Po absolvování několika plastických operací je vyslán na rehabilitace.

Během kterých pobývá v USA. Zde se snaží zvýšit zájem veřejnosti o válce v Evropě. Při besedách nosí roušku přes obličej. V New Yorku napsal knihu The Last Enemy, jejíž první vydání vyšlo v USA.

Touží se však vrátit k operačnímu létání. Po absolvování zdravotních prohlídek mu je nakonec povoleno létání. Svůj nový výcvik se zaměřením na noční stíhání provádí u 54 OTU na základně RAF Charterhall.

8. ledna 1943 odstartují Flight Lieutenant Richard Hillary a radista -operátor Sgt. Wilfred Fison v letadle Bristol Blenheim k cvičnému nočnímu letu, během kterého zahynou.

Pohřeb Flight Lieutenanta Richarda Hillaryho se konal 25. ledna 1945. Jeho popel byl rozptýlen nad kanálem La Manche z bombardéru A-20 Boston, který pilotoval bývalý velitel 603. Sqdn. Wing Commander George Denholm.

 

 

První ukázka z knihy: „Opustili jsme Howese u letadel jeho peruti a šli jsme ke svým strojům, které byly zrovna zahřívány. V tlampači se ozval klidný hlas kontrolorův, nařizující, abychom vzlétli, a v několika vteřinách jsme utíkali ke strojům.

Vyšplhal jsem se do kabiny svého letadla a s prázdným pocitem napětí na dně žaludku. Na okamžik se čas zdánlivě zastavil a já zíral před sebe do prázdna. Věděl jsem, že toho rána budu poprvé zabíjet.

Vůbec mi nenapadlo, že bych já sám mohl být zabit nebo nějak zmrzačen. Později, když jsme pravidelně ztráceli piloty, jsem o tom na zemi abstraktně uvažoval; ale jakmile jsem byl jednou ve vzduchu, nikdy mě to ani nenapadlo.

Věděl jsem, že mně se to nemůže stát. Myslím, že každý pilot tohle ví, ví, že se to jemu nemůže stát; i když vzlétá naposledy, aby se už nevrátil, ví že nemůže být zabit.

V duchu jsem líně uvažoval, jak asi vypadá ten muž, kterého zabiji. Je mladý, je tlustý, zemře se jménem svého führera na rtech, nebo zemře sám, uvědomuje si v onom posledním okamžiku sebe jako člověka?

Nikdy se to nedovím. Pak mi zapjali řemeny, v duchu jsem automaticky přehlédl řízení a vzlétli jsme.

Nalétli jsme na ně ve výši 18.000 stop, bylo to dvacet žlutonosých Messerschmittů 109, asi 500 stop nad námi. Bylo nás osm v peruti, a když se na nás řítili, seřadili jsme se do řady a obrátili se k nim čelem.

Brian Carbury, který vedl oddíl, sklonil svůj stroj nosem dolů, a já jsem téměř cítil, jak vedoucí nacistický pilot posunul svou páku dopředu, aby obrátil kulomety proti němu.

V témže okamžiku Brian prudce zatáhl za svou kontrolní páku a vedl nás přes ně přímým obloukem vzhůru doleva. Ve dvou nesmírně důležitých vteřinách ztratili své výhodné postavení. Viděl jsem, jak Brian spustil palbu na jejich vedoucí letadlo, viděl jsem, jak pilot otočil stroj do polovýkrutu, a věděl jsem, že patří mně.

Automaticky jsem strčil kormidlo doleva, abych ho dostal do pravého úhlu, otočil knoflík kulometu na „Pal“ a pustil na něho čtyřvteřinovou palbu s plnou opravou.

Proletěl přímo hledím kulometu a já jsem viděl, že světelné kontrolní střely ze všech osmi kulometů dopadly správně. Na vteřinu zůstal zdánlivě nehybně viset; pak vyrazil rudý plamen vzhůru a letadlo mi zmizelo vířivým letem z dohledu.

Příštích několik minut jsem si musel příliš dávat pozor, než abych na něco myslil, ale když se po chvíli otočili a zamířili zpět ke kanálu a my jsme dostali rozkaz vrátit se na základnu, můj mozek začal zase pracovat.

Stalo se to.

Nejprve to byl pocit uspokojení: uspokojení nad dobře vykonanou prací, nad konečným logickým výsledkem měsíců odborného školení. Byl mrtev a já jsem žil. Tak snadno Tomu mohlo být naopak; a to by bylo bývalo jaksi také správné.

V tom okamžiku jsem si uvědomil, jaké štěstí má stíhač. Necítí nic z osobních citů vojáka, kterému dají do ruky pušku a bajonet a dají mu rozkaz k útoku.

Nemusí ani sdílet nebezpečné pocity bombardovacího pilota, který musí noc co noc zakoušet onu dětskou touhu po zabíjení. Stíhačovy city jsou stejné jako při souboji - chladné, přesné, neosobní.

Dobře zabíjet je jeho výsadou. Neboť musí-li člověk skutečně buď zabít, nebo se dát zabít, myslím, že by se to mělo dělat důstojně. Smrt by měla mít pozadí, jakého si zasluhuje, nikdy by neměla být malicherností; a pro stíhače ji nikdy nemůže být.

Z toho letu se nevrátil zádumčivec Benson.

Během onoho srpna a září jsme byli vždy v takové menšině, že bylo prakticky nemožno, aby peruť zaútočila vícekrát než jednou, leda když jsme měli to štěstí, že jsme byli výškově ve výhodě.

Po několika vteřinách jsme se vždy rozptýlili a obloha byla plná jednotlivých soubojů stíhaček. Výsledkem toho bylo, že se peruť vracela jednotlivě, stroje přistávaly jeden za druhým v intervalech asi dvouminutových.

Po hodině vždy strýc George překontroloval, kdo se nevrátil.“

 

 

Druhá ukázka z knihy: „Bylo to 3. září. Temný a zamračený den se rozedníval, lehký vánek čeřil vody zátoky. Jako každého rána, letiště v Hornchurchi, dvanáct mil na východ od Londýna, bylo zsinalé ranní mlhou, v níž vypadaly nejasné obrysy Spitfirů podél hranic letiště ještě chmurněji.

Čas od času balon vystrčil groteskně hlavu z mlhy, jako by hledal vhodnou oběť, a pak se stáhl zpět jako unavený netvor.

Vyšli jsme na vozovku asi v osm hodin. Během noci byly naše stroje přemístěny ze svého stanoviště k hangárům. Všechny nástroje, olej a výstroj vůbec zůstaly na vzdálené straně letiště.

Dělalo mi to starost. Byli jsme bombardováni krátce předtím a moje letadlo dostalo nový kryt pro pilota.

Na neštěstí tento kryt nejezdil hladce v drážkách a nedal se otevřít; a ježto pozemní personál byl prořídlý a nástroje žádné, začal jsem se obávat, že kryt nikdy pořádně jezdit nebude. Kdyby se nedal otevřít, nemohl bych v rychlosti vyskočit, kdyby to bylo nutné.

Nějakým zázrakem „strýc“ George Denholm, náš velitel peruť, vykouzlil tři muže s těžkým pilníkem a olejem na mazání, a dali jsme se s desátníkem -mechanikem v šíleném spěchu do práce na krytu.

Pracovali jsme střídavě, pilovali jsme a olejovali, olejovali a pilovali, až konečně se kryt pohnul.

Ale klouzal k zbláznění pomalu; kolem desáté, kdy už se zvedla mlha a slunce pražilo z jasné oblohy, kryt pořád ještě trčel pevně v půli drážky; v deset patnáct došlo k tomu, čeho jsem se už plnou hodinu obával.

Z megafonu se ozval bezvýrazný hlas kontrolorův: „603. peruť startovat na hlídkový let nad základnou; další rozkazy obdržíte ve vzduchu; 603. peruť startovat co nejrychleji; prosím.“

Když jsem stiskl startér a motor se rozeřval, desátník ustoupil zpátky a významně mi ukazoval, že mi drží palec.

Pocítil jsem obvyklou slabost v žaludku, jako bych měl před veslařskými závody, a pak jsem měl příliš plné ruce práce s tím, abych se dostal do správného postavení, než abych vůbec něco cítil.

Strýc George a vedoucí oddíl startovali v oblaku prachu; Brian Carbury se ohlédl a zdvihl palce pro štěstí. Kývl jsem a odlepil jsem se, vzlétaje naposledy z Hornchurchle.

Letěl jsem jako číslo 3 v Brianově oddílu se Stapme Stapletonem po pravici; třetí oddíl měl jen dvě letadla, takže celková síla peruti byla osm letadel.

Mířili jsme na jihovýchod, stoupajíce všichni stejnoměrnou rychlostí. Asi ve výši 12000 stop jsme se dostali na mraky; podíval jsem se dolů a viděl jsem je pod sebou. Jako vrstvy šlehané smetany.

Slunce svítilo tak oslnivě, že jsem stěží viděl nejbližší letadlo, když jsem se ohlédl. Úzkostlivě jsem pohlížel před sebe, protože kontrolor nás varoval, že se blíží nejméně padesát nepřátelských letadel ve velké výši.

Když jsme je zpozorovali, nikdo nevykřikl, ježto jsme je, myslím, spatřili všichni současně. Byli asi 500 až 1000 stop nad námi a letěli přímo na nás jako hejno kobylek.

Pamatuji se, že jsem zaklel a zařadil se automaticky do řady; v příštím okamžiku jsme byli mezi nimi a každý bojoval sám za sebe.

Jakmile nás spatřili, rozptýlili se a klesli a příštích deset minut jsme byli v jedné změti proplétajících se strojů a světelných kontrolních střel.

Napravo ode mne spadl v plamenech jeden Messerschmitt a jeden Spitfire se řítil v polovýkrutu. Křižoval jsem a točil jsem se v zoufalé snaze získat výšku, zatím co můj stroj prakticky visel na vrtuli.

Pak jsem spatřil právě pod sebou vlevo to, zač jsem se modlil - stoupajícího Messerschmitta, který nebyl ve slunci. Přiblížil jsem se na 200 yardů a pálil jsem naň poněkud ze strany asi dvě vteřiny; pláty na křídle mu odpadly a z motoru se vyvalil černý kouř, ale nezřítil se.

Já blázen jsem neodletěl, ale pustil jsem do něho další třívteřinovou dávku. Rudé plameny vyšlehly vzhůru a on se zřítil spirálovitě z mého dohledu.

V tom okamžiku jsem pocítil strašný výbuch, který mi vyrazil řídící páku z ruky, a celý stroj se zachvěl jako raněné zvíře. Ve vteřině byla má kabina v plamenech; instinktivně jsem se natáhl, abych otevřel kryt.

Nedalo se jím pohnout. Vyprostil jsem se násilím z řemenů a podařilo se mi zatlačit kryt zpět, ale trvalo to dlouho, a když jsem klesl zpět na sedadlo a sáhl po páce v zoufalé snaze otočit letadlo hřbetem dolů, žár byl tak intenzivní, že jsem cítil, že omdlévám.

Pamatuji se na okamžik pronikavé agónie, pamatuji si, že jsem si pomyslil: „Tak takové je to!“ a přitiskl obě ruce k očím. Pak jsem omdlel.

Když jsem se probral k vědomí, byl jsem venku z letadla a padal jsem prudce. Zatáhl jsem za šňůru padáku a zmírnil trhnutím svůj pád. Při pohledu dolů jsem zjistil, že mám ohořelou levou nohavici kalhot, že spadnu do moře a že anglické pobřeží je žalostně daleko.

Asi dvacet stop nad vodou jsem se pokusil odepnout si padák, nezdařilo se mi to a žblunk jsem do moře se vzdouvajícím se padákem kolem sebe.

Později mi bylo řečeno, že se moje letadlo začalo točit asi ve výši 25000 stop a že jsem vypadl ve výši 10000 stop - v bezvědomí.

Docela dobře tomu tak mohlo být, protože jsem později objevil velkou řeznou ránu na temeni hlavy, kterou jsem asi utržil při nárazech na stěny kabiny.

Voda byla docela teplá a já jsem s radostným překvapením zjistil, že mě moje záchranná vesta drží nad vodou. Podíval jsem se na hodinky; byly pryč.

Pak jsem si poprvé všiml, jak mám popálené ruce až k zápěstí, kůže byla mrtvolně bílá a visela v cárech; bylo mi trochu nanic ze zápachu spáleného masa. Když jsem přivřel jedno oko, mohl jsem vidět své rty, opuchlé jako dvě pneumatiky.

Postranní část padákového přístroje mě obzvláště řezala do masa, takže jsem si myslil, že jsem asi popálen i na pravém boku. Pokusil jsem se znovu odepnout si padák, ale bolest v rukou byla taková že jsem musel přestat.

Místo toho jsem si lehl na znak a přehlížel jsem své postavení; byl jsem daleko od pevniny, měl jsem popálené ruce a soudě podle bolesti, kterou mi působilo slunce, i obličej; bylo nepravděpodobné, že by mě byl někdo na pobřeží viděl padat, a ještě nepravděpodobnější, že by připlula nějaká loď; moje „Mae West“ mě mohla udržet nad vodou asi čtyři hodiny.

Začal jsem mít pocit, že jsem se předčasně pokládal za šťastného, když se mi podařilo dostat se z letadla.

Asi po půlhodině jsem začal drkotat zuby a abych tomu zabránil, dal jsem se do jednotvárného prozpěvování bez nápěvu, které jsem čas od času vystřídal voláním o pomoc.

Je málo marnějších kratochvílí, než hulákat o pomoc sám a sám v Severním moři, ve společnosti osamělého racka.

Přece však mi to poskytlo jakési melancholické zadostučinění, protože jsem kdysi napsal povídku, v níž hrdina (který spadl z parníku) učinil právě totéž. Povídka nebyla přijata.

Voda se nyní zdála mnohem studenější a zjistil jsem překvapeně, že slunce již nesvítí, ačkoliv mě stále pálil obličej. Podíval jsem se na ruce, a ježto jsem je neviděl, uvědomil jsem si, že jsem oslepl.

Musím tedy zemřít. Docela tak mě to napadlo -zemřu; a neměl jsem strach. Uvědomil jsem si to s překvapením.

Hrozil jsem se a děsil způsobu smrti, která se blížila, ale představa smrti samé mě neděsila. Cítil jsem nesmírnou zvědavost a jakési uspokojení, že v několika minutách či hodinách budu znát onu velkou odpověď.

Rozhodl jsem se, že to bude v několika minutách. Nikterak jsem se nerozpakoval urychlit svůj konec a konečně se mi podařilo zvednutýma rukama odšroubovat závěr mé „Mae West“.

V jediném okamžiku vzduch unikl a já se potopil. Lidé, kteří jen o vlas unikli smrti na moři, říkají, že utonutí je příjemná smrt. Mně se to nezdálo. Spolkl jsem značné množství vody, než jsem zase vyplul na povrch.

Ale měl jsem z toho malou radost. Zkusil jsem to znovu, ale zjistil jsem, že se nemohu potopit. Byl jsem tak zapleten do padáku, že jsem se nemohl ani pohnout.

Plných deset minut jsem si drásal ruce na uvolňovacím závěru. Ale závěr se ani nehnul. Položil jsem se vyčerpaně naznak a pak jsem se začal smát.

Tou dobou už jsem asi nebyl docela při smyslech a pochybuji, že jsem se smál zcela jako normální člověk, ale bylo cosi neodolatelně komického v tom, že mé velké gesto sebevraždy bylo tak prostě překaženo......

Často se říká, že umírající člověk prožívá znovu celý svůj život v letícím kaleidoskopu. Já jsem jenom myslil zachmuřeně na vracející se peruť, na svou matku a těch několik lidí, kterým budu chybět. Nemluvě o své rodině, mohl jsem je spočítat na prstech jedné ruky......

Pamatuji se, že jsem jako ve snu slyšel někoho křičet; zdálo se to tak daleko a bez jakékoliv souvislosti se mnou...

Pak mě ochotné ruce vtáhly do člunu, někdo mi odepjal padák (a tak snadno!), někdo mi vsunul láhev brandy mezi opuchlé rty, čísi hlas pravil: „Dobrý je to, Joe, to je jeden z našich, a ještě se hejbá“; a byl jsem zachráněn.

Necítil jsem ani ulehčení, ani hněv. Bylo mi to jedno.

Za svůj život vděčím záchrannému člunu z Margate, Pozorovatelé na pobřeží mě viděli, když jsem se zřítil, a hledali mě tři hodiny.

Ježto měli špatné direktivy, už se vzdávali a obraceli se ke břehu, když tu jakousi ironií jeden z nich zpozoroval můj padák. Byli v tu chvíli patnáct mil na východ od Margate.

Dokud jsem byl ve vodě, byl jsem promrzlý a necítil jsem téměř žádnou bolest. Když jsem začal rozmrzávat, byla to taková bolest, že jsem myslil, že budu křičet.

Ti dobráci o mne pečovali, jak jen mohli, udělali jakousi zástěnu, která mi chránila obličej před sluncem, a telefonovali na břeh pro lékaře.

Zdálo se mi, že to trvalo věčnost, než jsme se dostali ke břehu. Naložili mě do ambulance a ujížděli jsme do nemocnice. Po celou tu dobu jsem byl při plném vědomí, ačkoliv jsem neviděl.

V nemocnici na mně rozstříhali uniformu, dal jsem ošetřovatelce potřebné údaje o svých nejbližších příbuzných, a pak jsem ke své nekonečné úlevě pocítil podkožní stříkačku v paži....

 

 

Kniha:

RICHARD HILLARY

Poslední nepřítel

THE LAST ENEMY

 

Z ANGLIČTINY PŘELOŽILA HANA BARTOŠOVÁ, OBÁLKU NAVRHL OLDŘICH BAREŠ A V EDICI PŘÍLIV, KTEROU ŘÍDÍ VÁCLAV BĚHOUNEK, VYDALO ROKU 1946 V POČTU 5000 VÝTISKŮ NAKLADATELSTVÍ PRÁCE V PRAZE. VYTISKLA KNIHTISKÁRNA TYPIA V BRNĚ

 

Cena brož. 60 Kč, váz. 90 Kč.

 

Obsah:

Úvod

 

Kniha první

1. Pod mnichovským deštníkem

2. Před Dunkirkem

3. Spitfiry

4. Svět Petra Peasea

5. Útočníci

 

Kniha druhá

6. Mám žít pro zjevení!

7. Salón krásy

8. Poslední z dlouhovlasých chlapců

9. „Taky vás dostali, viďte?“


Publikováno: 7. 4. 2016 Autor: Tomáš Žák Sekce: Knihy