Odsuďte je k životu Petr Pašek

Knihy / Odsuďte je k životu Petr Pašek

Kniha Odsuďte je k životu přibližuje osudy brigádního generála Vladimíra Přikryla.

Brigádní generál Vladimír Přikryl se narodil 3. srpna 1895 v Horních Studýnkách, okres Zábřeh na Moravě.

15. března 1915 narukoval do Rakousko-uherské armády k 13. zeměbraneckému pluku do Olomouce, jako jednoroční dobrovolník. Po absolvování kadetní školy (záložní důstojnické školy) v Opavě, odjíždí po pěti měsících na frontu do Haliče.

Po ústupu v bojích u Berestečka severně od Brodů přešel (jak uvádí ve svých pamětech) 21. července 1916 s celou půlrotou, která měla krýt ústup praporu zeměbraneckého 13. pluku, k ruské armádě.

28. července 1917 vstupuje do čs. legií v Rusku. Koncem října 1917 ukončil kurz důstojnické školy 1. československé divize. Je povýšen do hodnosti praporčík. Je zařazen k záložnímu pluku v Novosibirsku. Postupně dosáhl hodnosti kapitána.

S čs. legiemi se účastnil bojů u Bachmače, u Žitomíru, u Tambova, na povolžské frontě, o sibiřskou železniční magistrálu. 15. ledna 1920 byl jmenován velitelem vlaku. Přes Vladivostok se 5. srpna 1920 vrací do Československa.

V naší armádě slouží u 9. pěšího pluku Karla Havlíčka Borovského v hodnosti kapitána. Absolvuje různé kurzy. 15. května 1933 přichází na 5. oddělení Hlavního štábu. 1. července 1936 je povýšen do hodnosti podplukovníka. 1. července 1939 po odchodu z čs. armády nastupuje jako zaměstnanec Nejvyššího cenového úřadu.

Účastní se domácího odboje v odbojové organizaci Bílá růže. Tuto organizaci také finančně podporuje. 29. března 1940 odchází do zahraničí. Jeho cílem je Francie. V Marseille je odveden 24. dubna 1940 do čs. armády ve Francii. Je jmenován velitelem 2 pěšího praporu 1. čs. divize.

Ve Francii se účastní bojů v prostoru La Ferté sur Marne. Přes Séte ve Středozemním moři, Gibraltar se dostává do Velké Británie.

Ve Velké Británii je jmenován 27.září.1940 zástupcem a od 11. července 1941 velitelem 2. pěšího praporu 1. čs. samostatné brigády.

Po zažádání o přeřazení k čs. jednotkám v SSSR odjíždí 6. června 1943 do SSSR. Pluje na lodi Duchess of York, která byla potopena. Je zachráněn torpédoborcem, který opouští v Casablance.

Následuje cesta přes Afriku a Střední východ do Teheránu a odsud do Moskvy. Od 11. září 1943 působí ve funkci zástupce velitele 1. čs. samostatné brigády v SSSR.

Účastní se s 1. čs. samostatnou brigádou bojů o Kyjev, absolvuje boje o Bílou Cerkev. 1. ledna 1944 je pověřen velením vznikající 2. čs. samostatné paradesantní brigády.

S ní se účastní bojů v Karpatech. Je povýšen do hodnosti plukovníka. 2. čs. samostatná paradesantní brigáda je po stažení z Karpat vyslána na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Po jeho potlačení Němci, přechází příslušníci brigády na partyzánský způsob boje až do spojení s Rudou armádou.

2. paradesantní brigáda prošla reorganizací. Stala se z ní pěší jednotka s čestným názvem 2. paradesantní brigáda. 1. března 1945 je plk. Přikryl jmenován do hodnosti brigádního generála. Při přesunu z Žiliny na frontu je zastihla kapitulace Německa. Do Prahy se brigádní generál Přikryl vrátil 15. května 1945.

V červenci 1945 se stal velitelem výcvikového tábora v Milovicích. 19. února 1949 je jmenován posádkovým velitelem Velkého Brna.

16. května 1949 je zatčen. Během vyslýchání je mučen. Ve třech procesech byl odsouzen na 9. let a 5. měsíců odnětí svobody. K degradaci na vojína a odebrání všech udělených řádů a vyznamenání. 8. srpna 1953 byl propuštěn z vězení na základě udělení milosti prezidentem republiky. Pracuje jako pomocný dělník v podniku Polabská Fruta v Nymburku. Koncem roku 1959 je zaměstnán jako hlídač u Středočeských dřevařských závodů. Zažádal si o rehabilitaci.

1. 11. 1964 jmenoval prezident republiky Antonín Novotný Vladimíra Přikryla do hodnosti generálmajora ve výslužbě. Proběhlo vrácení jeho řádů a vyznamenání z první a druhé světové války.

Generálmajor Vladimír Přikryl zemřel 14. června 1968 v Plzeňské nemocnici, po prodělaném infarktu.

Generálmajor (generálská hodnost v ČSLA) Vladimír Přikryl napsal tyto knihy: Pokračujte v horách, vyšlo v roce 1947.

Za vlády tmy, vyšlo 1993.

Petr Paška na základě rozhovorů s generálmajorem Vladimírem Přikrylem napsal knihu Odsuďte je k životu. Tato kniha vyšla v Praze v roce 1970 a byla ihned zabavena i s rukopisem. Původní texty a poznámky se však podařilo dostat přes hranice a po doplnění o část uloženou ve Vatikánu se je podařilo vydat.

Ukázky z knihy Petra Paška Odsuďte je k životu. Jedná se o exilové vydání.

8. září zahájila Rudá armáda urychleně karpatodukelskou operaci, aby pomohla povstalcům. Toho dne přiletěli na Slovensko pracovníci moskevského vedení KSČ Jan Šverma, Rudolf Slánský, Marek Čulen a s nimi plukovník Sovětské armády Asmolov, který převzal vedení štábu partyzánských oddílů.

Velitel paradesantní brigády plukovník Vladimír Přikryl vypovídá:

„7. října kolem 21. hodiny jsem byl znovu povolán do štábu I. čs. armády. Dověděl jsem se, že Němci tlačí jednotky Slovenské armády ke Zvolenu a ohrožují letiště Tri Duby. Musil jsem proto zasadit do boje veškeré vojsko, které jsem měl prozatím k dispozici. Byla to však jen 1. a 2. rota paradesantního praporu a některé části jiných jednotek, zatím také neúplné.

Neměl jsem pohromadě ani dělostřelectvo. Měli jsme se zmocnit Jalné a zastavit nepřátelský odpor v Hronské Breznici.

Nařídil jsem, aby skupina vedená zástupcem velitele II. paradesantního praporu vyrazila okamžitě, jakmile bude zorganizována. Pro přesun jsme dostali 2 autobusy a 4 nákladní vozy.

Příští den v 8 hodin 10 minut jsem se přemístil do Trní, Kde jsem zřídil stanoviště velitelství. Až do osady Ladno se dostala skupina kapitána Vrzaly v naprostém klidu, ale již ve 14 hodin 30 minut došla zpráva, že v osadě došlo k prudké přestřelce. Nepřítel ustoupil do Trnavé Hory.

Tentýž den po 20. hodině přistálo opět několik letadel se skupinou brigády. Celkem jsem neměl pořád ještě pohromadě. II. paradesantní prapor dostal 3. rotu a část kulometné roty, k níž se připojila také část minometné roty.

Na severu a na východě jsme se měli zmocnit Dúbravy, vyčistit ji od Němců a spojit se skupinou štábního kapitána Vrzaly. Boje na Jalné se mezitím rozpoutaly s nelítostnou prudkostí. Vybili jsme nepřítele z Trnavé Hory, ale krátce na to se Němcům podařilo ji opět obsadit.

Byli mrtví a ranění.

Vedli jsme prudký boj s panzergrenadierregimentem SS divize Schill, Kampfgruppe 88 ze Žitavy, který prodělal tvrdý základní výcvik kdysi v Praze.

10. října od časných ranních hodin pokračovaly prudké boje za dobytí Klečan a trig. 500, který byl klíčem k dobytí Jalné. Odpoledne přešli nacisté do silného protiútoku na Trnavou Horu, jejíž jižní část již ztratili.

Útočili jsme ze všech sil – a nepřítel se bránil zoufale. Nakonec jsme neobsadili Trnavou Horu my, nýbrž Němci.

To však neznamenalo, že se vzdáme. Naopak. Trnavá Hora nám opět patřila v 16 hodin, kdy jsme ji znovu obsadili, jenže za strašných ztrát na lidských životech. Mezi zabitými byl tentokrát i velitel minometné roty a těžce raněn byl také statečný velitel 2. roty nadporučík Mucha.

Oba se bili jako lvi do poslední chvíle.

Bylo jedinou polehčující okolností, že nacisté oproti nám utrpěli daleko větší ztráty, obzvlášť když se pokusili ukrýt ve sklepení jistého domu. Tehdy jsme jich pobili najednou pětadvacet i s velitelem.

Průběh urputných bojů u Jalné jsem měl možnost ověřit si zvláštní shodou okolností, když o několik let později v kriminále ve Vilémově u Ostrova v roce 1949 jsem byl zařazen jako politický vězeň do skupiny pracující na skládce dřevařského materiálu pod vedením jistého Klause z Kolína...

V době našich bojů s nacisty v prostoru Jalné byl nacistickým důstojníkem a bojoval právě proti nám....

Nevíte, jaké to bylo pro mne octnout se s ním v jednom kriminále, ale takové věci se v životě zřejmě stávají, a já nebyl první ani poslední, komu se něco takového přihodilo.

A tak po dlouhých letech, oba zavřeni ve stejném československém kriminále, on jako fašista a já jako protifašista, jenže nespravedlivě obviněný z úkladů proti republice, jsme si o tehdejších bojích podrobně pohovořili. Bez vášně, uvážlivě. Na mou duši, že jeho uznání válečného odborníka mne potěšilo. Měl jsem zase aspoň na malou chvíli pocit, že jsme nežili nadarmo. Nebojovali jsme tam vůbec špatně...

12. října za úsvitu zaútočil major Voves se svou skupinou na dobře opevněnou vesnici Dúbravu. Nacisté se bránili houževnatě. Teprve, když měli přes šedesát mrtvých ustoupili.

V těchto dnech jsem byl opět povolán do štábu I. čs. armády. Dostal jsem tam další rozkaz zasadit nové jednotky směrem na Banskou Štiavnici. Nacisté město totiž obsadili a podle hlášení zpráv postupovali bleskovým pochodem na Zvolen.

Měli jsme je zahnat, rozprášit a pobít.

Byl to nesnadný úkol. Použil jsem k němu čerstvých jednotek právě přiletěvšího I. paradesantního praporu“

V noci ze 13. na 14. říjen přišla zpráva, že skupina Kováč provedla násilný průzkum v počtu 15 mužů do Banské Bělé, vyčistila ji od nepřítele a dostala se až na severní okraj Banské Štiavnice. Tehdy se strhl krutý boj průzkumu se čtyřmi nacistickými tanky, které obklíčily dvůr, zapálily jej a naši skupinu chtěly tak přinutit, aby se vzdala. Naštěstí velitel průzkumu, lékař praporu dr. Léb, neztratil nervy. Nekapituloval. Čekal na vhodnější chvíli. Ta přišla. Němci byli nuceni z tanků vyskákat -a tehdy je naši pobili. Největší masakr způsobily samopaly a ruční granáty. Šlo totiž o krátké vzdálenosti...

Kováčova skupina zde potom zaujala obranné postavení, navíc se spojila s Trojanovou skupinou, jíž přišlo na pomoc z Baťových závodů pětaosmdesát mužů.

Boje pokračovaly.

Ztráty byly na obou stranách.

23. října nařídil velitel I. čs. armády stáhnout 2. a 3. skupinu a orientovat je východním směrem k východu do Detvanské doliny.

Skupina kapitána Juračky, dvě slabé roty, byla odražena silným nacistickým útokem od Lučence. Na tomto nebezpečném směru byly zjištěny nacistické jednotky 18. divize SS Horst Wessel. V tutéž dobu hlásil velitel 3. bojové skupiny silný nepřátelský útok na Pliešovce.

Tehdy jsem si uvědomil, že situace na Slovensku je velice vážná a že nemáme

toho času potřebných sil, abychom byli schopni zastavit agresivního nepřítele, který se na nás dral ze všech stran. Bylo nás málo. Nadešla tak trochu obdoba bojů o Francii, a to nebylo dobré...

Potom dostaly události dramatický spád.

V náš neprospěch.

Příští den časně ráno došla zpráva, že protivník se zmocnil nenadálým útokem a za těžkých ztrát Syroně. Jednotky štábního kapitána Vrzaly zatlačil až k stavením Mrvenice.

Stejně silný nápor na nás udeřil z jihu.

Obě roty Juraně a Clementise se rozutekly a skrývaly se.

Vydal jsem rozkaz, aby se vrátily zpátky do obranného postavení.

Nepomohlo to.

Nakonec jsem musí do Očové vyslat polní četnictvo 2. paradesantní brigády, které je podřídilo velení poručíka Izáka. Byli jsme ve strašné situaci. Nepřítel nám sahal rovnou po krku...

Včasným zásahem brigádní zálohy podél Slatinského údolí byl nepřítel ze Syroně konečně vybit... jenže ohrožení z jihu pořád trvalo. Velitelství I. čs. armády nařídilo připravit všechny objekty podél železniční trati k destrukci. Šlo o silniční a železniční most u Pstruše a Viglaše. Situace se horšila každou minutou. Nepřítel hrozil úderem na zvolen. Z jihu i ze západu. Měl pořád ještě plno čerstvých sil -a hlavně v silném počtu, jemuž jsme se nemohli rovnat.

To byl ovšem také signál k útoku nacistů ze tří směrů, který podnikaly najednou tři divize: od Lučence 18. divize SS Horst Wessel, z jihu od Krupiny 1. divizní Kamppfgruppe SS Schill. Samá vrahounská elita...

Kolem 18. hodiny došel z velitelství I. čs. armády nový rozkaz opustit prostor Zvolenské Slatiny.

25. října se brigáda stáhla z dosavadních prostorů, vyhodila mosty a kryta zadním vojem se přesunula do prostoru Hájníky u letiště Tri Duby.

Při vydávání bojových dispozic velitelům přišel rozkaz, že protiútok na Zvolen se ruší.

To bylo ovšem další, v tomto případě velmi špatné znamení.

Teď bylo totiž již nad všechny pochybnosti zřejmé, že fronta se láme a ustupující jednotky budí obavy, že armáda není již schopna větší bojové akce a ustupuje do hor severně od Banské Bystrice.

26. října ráno se přemístil štáb brigády na jih od Banské Bystrice do Kremničky, aby mohl řídit operace na obranném postavení Budín-Vlkanová.

Dopoledne došel od štábu I. čs. armády rozkaz k přesunu jedné pěší roty II. paradesantního praporu do prostoru Šálková s úkolem zabránit pronikání nepřátelských sil na Banskou Bystrici z východu.

Z celé brigády mi zbyly všehovšudy už jen dvě slabé roty II. paradesantního praporu, baterie dělostřelectva ráže 76 mm, baterie 45 mm PT, ženijní četa, spojovací četa a štábní rota. Tedy ne právě mnoho na situaci, v niž jsme se octli. Ostatní jednotky byly roztroušeny u několika slovenských skupin.

Obranné postavení Budín-Vlkanová obsadily dvě slabé roty.

V 11 hodin zahájili nacisté útok ze Zvolenu.

Postupovali po silnici na Tri Duby směrem k Banské Bystrici, hlavně pak mocnými proudy přes Dolní a Horní Mičinu na Banskou Bystrici. Byl to nebezpečný proud.

Na letišti Tri Duby hořely budovy i s letadly, kterým nezbyl už čas, aby se dostala do vzduchu.

Silnice Zvolen-Banská Bystrica byla doslova zatarasena ustupujícími trény ze Zvolena. Nechybělo zde ani slovenské vojsko, které už nechtělo bojovat. Největší zmatek působily ovšem vozy a automobily s civilním obyvatelstvem, které prchalo se svým majetkem před nacisty -a s nimi se bohužel vezlo i mnoho příslušníků páté kolony.

Lidé utíkali z Banské Štiavnice a Zvolenu do Banské Bystrice, z Viglaše, Zvolenské Slatiny a Detvy do pohoří Polany a odtud dál do hor, kde by byli jakžtakž v bezpečí...

Přesně v poledne jsem narychlo odjel na štáb I. čs. armády, abych zde ohlásil veliteli situaci na frontě a vyžádal si nové rozkazy. Ke svému úžasu jsem však zjistil, že štáb je již evakuován. V poloprázdných kancelářích jsem jen tu a tam potkal nějakého uspěchaného důstojníka. Nebyli schopni mi povědět co se děje. A ze všech nejméně jsem to věděl ovšem já. Zase jsem si vzpomněl na Francii...“

 

Tolik první ukázka z knihy. SNP bylo potlačeno. „28. října 1944 za svítání se vrátily dva důstojníci od velitele armády. Loučil se s mým vojskem a nařizoval pokračovat proti vetřelci partyzánským bojem. Měli se ho však účastnit jen ti, kteří se přihlásí dobrovolně a jsou schopni snést i největší fyzické oběti a útrapy.“ Nastal boj v těžkých horských podmínkách. Poslední ukázka z knihy se týká smrti Jana Švermy.

 

Jak zahynul Jan Šverma

Na tuto otázku generálmajor Vladimír Přikryl v roce 1968 odpověděl; „Bylo to na Slovensku. Na hoře Chabenec. Všechny, kolik nás tam bylo, pronásledovala bílá smrt. Pak se zvedla sněhová vichřice. Neviděl jsem na krok. Jen vůle kázala vytrvat. Zapadl jsem do laviny, chvíli jsem v ní ležel. Chtělo se mi spát jen spát! Už ani nevím, jak jsem vstal a našel ostatní. Byla to šťastná náhoda. Provokovaná pudem sebezáchovy. Smršť sílila. Začalo se stmívat“

Z taktických důvodů se rozdělili při sestupu z hory Chabenec na dvě skupiny. První vedl politický komisař Rudolf Slánský, druhou plukovník Vladimír Přikryl. Poslanec Jan Šverma, tehdy již velmi vysílený, sestupoval s hory se Slánským. Již tehdy o něm bylo známo, že není zdráv.

„Za první skupinou jsme se trochu opozdili. Byli jsme už jen pochodující stíny. Najednou slyším tenký hlas prodírající se kvílením vichřice. Patřil komisaři a filmaři mé brigády, sovětskému kapitánovi inž. Michajlovi Gligerovi; křičel na mne z plných plic: „Plukovníku, pomozte, pomozte!“

Odbočil jsem z trasy a šel za hlasem. Sotva jsem popadal dech, který mi vzápětí vyrážela hustá metelice. Pak jsem rozeznal postavu, sklánějící se u kosodřeviny. Pod ní se krčila další postava. Přistoupil jsem blíž a nechtěl věřit svým očím. Byl to Jan Šverma. U něho partyzán. Šverma byl zasněžen. Znamenalo to, že tu byl už dost dlouho. Partyzán, celý zmodralý zimou, něco huhňal Nerozuměl jsem mu ani slovo. Požádal jsem ho, aby vše opakoval. Fialové rty říkaly, že Šverma nemohl již pokračovat v cestě, a tak že mu soudruh komisař Slánský poručil, aby tu zůstal s ním.

„Proč?“ povídám.

„Abych ho hlídal...“

Kapitán Glider se na mne udiveně podíval. Zřejmě hledal smysl Slánského rozkazu stejně jako já. Kdybychom je neobjevili čirou náhodou, zmrzli by tu oba. Šverma i partyzán. Pokud by se Švermou ovšem zůstal...

Rukama jsem odmetl z Jana Švermy silnou vrstvu sněhu. Mluvím na něho, znovu se pokouším, zatřesu s ním, ale odpověď nepřicházela. Prochladlé tělo potřebovalo zahřát, a snad to bude v pořádku. Pak mi ale napadlo, že to nebude už asi v pořádku nikdy, protože takhle jsem viděl na našich dlouhých pochodech zemřít víc lidí. Uvědomil jsem si, že do nejbližší stanice našeho pochodu není tak daleko, abychom Švermu nakonec přece jenom nezachránili. Snad kdybychom zavedli umělé dýchání...

Pokouším se o to, ale Šverma je ztuhlý.

Nemohu se přesvědčit, zda vůbec dýchá. Nezdá se mi však. Třeba se mýlím... Metelice naštěstí trochu polevuje...

Mezitím dostal kapitán Glider Šťastný nápad. Postavil kolem Jan Švermy ohradu ze sněhu. Založil oheň. Krátce na to nás došli dva polní četníci, říkám jim co se stalo. Všichni společně se snažíme namést sníh kolem válečného druha. Sníh je sypký. Protéká nám mezi prsty jako krupička. Kromě toho nám jej vítr rve z ruky. Je to zbytečné, marné úsilí. Jednoho z polních četníků vysílám k nejbližšímu zakrslému stromku. Snad se nám přece jen podaří rozdělat aspoň oheň; představuji si, jak dojdeme dolů a vyšleme čerstvou posilu, aby nám tu nezmrzli i naši dva četníci.

Partyzána ze skupiny Slánského jsem poslal do údolí už teď. Vděčně na mě pohlédl. Pak odklusal. Měl co dělat, aby lehkým během rozproudil ustydlou krev.

Zeptal jsem se Míši Glidera:

„Co bys udělal, kdyby se něco takového přihodilo třeba mně?“

Podíval se na mne svýma malýma, věčně pomrkávajícíma očima a překvapeně odpověděl:

„Samozřejmě, že bychom vás zachránili, soudruhu plukovníku!“

Povídám: jak?

I tentokrát byl udiven mou otázkou:

„Jakpak se zachraňují lidé? Buď postiženého ti druzí odnesou, a když nemohou, tak ho aspoň odvlekou. Kus smrku bychom tu našli. Ostatně...není to už tak daleko. Nebo mne snad chcete zkoušet ze zdravotní prevence hlídky?

„Ale kdepak, Míšo, jenom mi to leží v hlavě....“

„Mně taky. A moc. Vzpomínáte si, co říkal soudruh Laušman? Mezi Slánským a Švermou není všechno v pořádku....“

Mávl jsem rukou. Připustit něco takového byla poslední možnost. Nepovažoval jsem to ostatně ani za pravděpodobné...

Může být mnoho dohadů a variant, jak to bylo tehdy doopravdy, ale fakta zůstanou fakty – a já byl korunním svědkem.

Šverma mohl zapadnout třeba do závěje, mohl se skupině i ztratit a nikdo nemohl od těch chudáků později požadovat, aby byli odpovědni za jeho smrt. Včetně se Slánským se vlekli s vynaložením posledních sil všichni, krok za krokem, zmrzlí na kost. Aby ho kdovíjak dlouho hledali ve svízelném terénu za mrazu a vánice, to by se leda sami vystavovali nebezpečí, že zahynou s ním. Kdo něco podobného prožil třeba jen jednou, ví dobře, co je pud sebezáchovy. V takovém případě by ovšem byly vytvořeny podmínky, že nemohla padnout později ani výčitka, Natož podezření.

Jenže... a to mi hodlá v hlavě podnes: partyzán, který strážil Jana Švermu, řekl přece jasně, že ho u něho zůstavil Rudolf Slánský, vedoucí skupiny.

A už jsme zase u té logiky, o které jsem mluvil s Míšou Gliderem, který nakonec řekl typicky ruským způsobem své Jasné: „Je to nelogické, soudruhu plukovníku.“

A když mi Míša říkal „soudruhu plukovníku“ a nikoliv „Vladimíre“, bylo na tom pokaždé něco divného.

Tolik z ukázek. Knihu vydala:

 

 

KNIŽNICE KONFRONTACE

HELVETIA

 

Petr Pašek

ODSUĎTE JE K ŽIVOTU

(literatura faktu)

Svědectví československého generála Vladimíra Přikryla

 

Druhé české vydání

První vydání (Čs. novinář, Praha 1970)

zabaveno výnosem čs. ministerstva školství a kultůry -podepsán Dr. Kristek

 

Přebal knihy navrhl Marcel Anjou

V listopadu 1976 vydalo nakladatelství KONFRONTATION AG

Verlag und Engrosbuchhandel

Postfach 1355, CH-8048 Zürich

 

Toto vydání redigoval major Václav Šikl, Londýn

ISBN 3857700491

Cena vázaného výtisku 18.00 sFr.

V ceně knihy není započteno poštovné

 

Vytiskla tiskárna

KONRAD KYBURZ, Dielsdorf

 

Svázala knihárna

BACO AG, Erlenbach

Administrátor: Vlastimil Burger

Imprimatur: 26. listopadu 1976

by Petr Pašek, Praha 1970, toho času Zürich, Schweiz

 

Printed in Switzerland

 

OBSAH:

NAMÍSTO PROLOGU

Kárl Jaspers z knihy: „Otázky viny“

 

KAPITOLA I

Sítě se zatahují

Puč proti socialismu

Příprava k zátahu

 

KAPITOLA II

Bílá růže

Smrt má smysl i pro humor

Útěk

 

KAPITOLA III

Na Západě

Sladká Francie

S kulometem v kufru do Anglie

Na ostrově

KAPITOLA IV

Cesta na Východ

Z Kasablanky do Moskvy

 

KAPITOLA V

Velitelem 2. paradesantní brigády

V povstání

Přikrylovy zápisky pokračují

Hysterie a panika

Půl miliónu marek za Přikrylovu hlavu

Zpět k rudé armádě

Jak zahynul Jan Šverma

 

KAPITOLA VI

V pasti

Jak se píše obvinění

Vojenský prokurátor rozšiřuje obžalobu

Vězeň číslo 1045

Konspirační dílna

Muž v pozadí

 

KAPITOLA VII

Předčasný epilog

Odsuďte je k životu

Zamyšlení místo doslovu

major Václav Šikl

Biografický dodatek

Vyobrazení


Publikováno: 11. 3. 2016 Autor: Tomáš Žák Sekce: Knihy