Maršál Pétain, kniha Verdun.

Knihy / Maršál Pétain, kniha Verdun.

Maršál Francie Philippe Pétain - stručný životopis

Philippe Henri Pétain se narodil 24. dubna 1856ve vesnici Cauchy-la-Tour v departmentu Pas-de-Calais. Jeho otec byl farmář Omer-Venant Pétain a matka Clotilde Legrand.

Prastrýc katolický kněz, otec Abbe Lefebyre vyprávěl mladému Philippe Pétainovi své válečné vzpomínky. Sloužil totiž jako voják v Napoleonově Grande Armée.

Philippe Pétain docházel do dominikánského Lycea v Arcenil. Měl vynikající studijní výsledky. Do francouzské armády vstoupil v roce 1876.

K jeho studijním výsledkům se přihlédlo, když byl přijat ke studiu na prestižní důstojnické škole v Saint-Cyr, kterou absolvoval v roce 1878. Stal se poručíkem dělostřelectva. Absolvuje i studium na École Supérieure de Guerre v Paříži.

V letech 1878 až 1899 působí u různých jednotek francouzské armády. Slouží většinou ve Francii, nikdy nebyl poslán do Francouzské Indočíny, nebo do afrických kolonií. Výjimkou byla kampaň v Maroku.

Jeho kariéra v armádě postupuje pomalu. V roce 1890 je povýšen na kapitána. Se svými kolegy důstojníky se rozchází v zažitém názoru na vedení války, tzv. „zuřivého„ útoku pěchoty, který měl vyhrát bitvy. Místo toho oponoval, že dělostřelecká palebná síla zabije protivníky, rozhodne bitvy. (Což se ukázalo za I. sv. války.) V roce 1900 je povýšen na majora.

V letech 1901 až 1910 Philippe Pétain učí na Válečné škole. Během této doby je povýšen na plukovníka.

Na jaře v roce 1914 velel dělostřelecké brigádě. V té době bylo Philippe Pétainovi 58 let a čekal na odchod do důchodů. Začala první světová válka a jeho život se změnil. Místo důchodce se stane uznávaným velitelem.

Philippe Petain velel své brigádě v bitvě u Guise 29. srpna 1914. Po té byl povýšen do hodnosti brigádního generála. Převzal velení 6. divize před první bitvou na Marně.

Jako velitel provedl dlouhou dělostřeleckou přípravu, kterou připravil podmínky pro útok pěchoty. Dokázal odhadnou vhodný okamžik k útoku pěchoty. To ho stavělo na post úspěšného velitele, kterému se dostalo uznání.

V říjnu 1914 je mu svěřeno velení XXXIII armádního sboru. S ním se účastní na jaře 1915 ofenzívy u Artois. V červenci 1915 se stává velitelem druhé armády. Na podzim s ní provádí útok v Champagne. Po té je jmenován do hodnosti armádního generála.

Philippe Petain velel druhé armádě na začátku bitvy o Verdun v únoru 1916. Během bitvy byl povýšen na velitele skupiny armád Střed. Ta se skládala z 52 divizí.

Jako velitel zavedl rotaci jednotek, po dvou týdnech na linii fronty. Dále zajistil nepřetržitou přepravu materiálu, munice na nákladních automobilech a vojáků na autobusech na cestě přes Voie Sacrée.

Stále se drží své zásady, kterou už vyučoval před válkou. Před útokem provést intenzivní dělostřeleckou palbu na nepřátelské pozice „palebná síla zabijí!“ Jenom za prvních pět měsíců bitvy u Verdunu vypálí francouzské polní dělostřelectvo přes 15 miliónů dělostřeleckých granátů na německé pozice.

Toto vše vede k tomu, že se mu daří ubránit Verdun před německým náporem. Ale to už se stává náčelníkem štábu francouzské armády. V dubnu 1917 skončí neúspěšně ofenzíva Chemin-des-dames generála Nivella. To vede k tomu, že se francouzští vojáci bouří a nechtějí dál bojovat.

Philippe Pétain nahrazuje generála Nivella. Stává se velitelem francouzské armády. Musí uklidnit francouzské vojáky a přimět je k dalšímu boji. Toho dosáhne tím, že navštěvuje jednotlivé jednotky mluví s vojáky. Před nimi odmítá vést další „sebevražedné“ útoky. Někteří vojáci jsou popraveni. Nechává odpočinou své jednotky, které na tom nejsou zrovna dobře.

Ve druhé polovině roku 1917 provede několik menších a úspěšných útoků na německé pozice. To zvedá morálku vojáků i jeho prestiž.

Čeká na nasazení amerických jednotek na frontu a také na tanky Renault FT. Jeho slova jsou: „Čekám na tanky a Američany“. Po příchodu amerických jednotek na frontu přichází nová ofenzíva a nastanou události, které vedou ke kapitulaci Německa

21. listopadu 1918 je Philippe Pétain jmenován maršálem Francie. Těší se mezi Francouzi obrovské popularitě.

V období mezi světovými válkami působí jako generální inspektor francouzské armády. Později se stal ministrem národní obrany. Později mu bude vyčítáno, že má podíl na špatném stavu francouzské armády. Na druhé straně se hovoří, že za něj mohou francouzští politici, kteří snížili rozpočet armády, rozhodli o jejím zmenšení atd... Tyto věci nemohl ovlivnit. V roce 1939 je jmenován velvyslancem ve Španělsku.

V roce 1940 je Philippe Pétainovi osmdesátčtyři let. Francie opět prožívá kritické válečné okamžiky. Premiér Paul Reynaud ho povolává zpět a jmenuje ho místopředsedou a vzápětí předsedou Národního shromáždění. Francie se hroutí pod náporem německých vojsk, které postupují k Paříži. Stav francouzské armády je katastrofální. Jde od porážky k porážce.

16. června postoupil premiér Paul Reynaud funkci předsedy vlády Philippe Pétainovi. Ten odmítl návrh přestěhovat vládu do Alžírska a pokračovat v boji.

Nastává pro Francouze kapitulace Francie. Hitler se při ní vyžívá a klade tvrdé podmínky, které by za normálních okolností byly nepřijatelné.

Po té co příměří vstoupilo v platnost 25. června 1940 o půl jedné a pět minut v noci. Lotrinsko s Alsaskem se stávají součástí třetí říše. Na severu Francie vzniká okupovaná zóna. Paříž se stává sídlem okupační správy. Atlantské pobřeží se stává „zakázaným územím“ pod správou německé armády. Tehdejší Savojsko se dostává pod italskou správu. V jižní části Francie vzniká svobodná zóna.

Philippe Pétain se domníval, že ve vzniklé svobodné zóně udrží nezávislost francouzského státu. 10. července mu národní shromáždění 468 hlasy předalo státní moc. Vláda se přestěhovala do lázeňského městečka Vichy.

Do svobodné zóny přicházeli obyvatelé z okupované Francie, němečtí emigranti a Židé. Francouzský odboj si myslel, že si zde vytvoří zázemí. Philippe Pétain přes ústupky Hitlerovi udržoval z počátku tajně kontakt s Británii a USA.

Osobností, která bude rozhodovat se stává předseda vlády ve Vichy Pier Laval. Jednalo se o původně socialistu, která se stal oddaným fašistou spolupracujícím s Němci. Philippe Pétain se pokoušel neúspěšně Lavala zbavit.

Zodpovědnost Philippe Pétaina je v podpisech pod „rasové“ zákony. Pronásledování a vydávání Němcům utečenců z Německa, antifašistů, židů. Pronásledování odbojářů. I když největší vliv na tyto záležitosti měl předseda vlády Laval.

Svobodnou zónu Německá armáda obsadila 11. listopadu 1942. Vláda Philippe Péteina existovala nadále, ale už bez jakéhokoliv vlivu. Sám už neměl vliv na rozhodování a de fakto předal vládu Lavalovi a německému přidělenci R. Finkovi.

Po vylodění spojenců ve Francii a následných porážkách německé armády, byl Philippe Pétain převezen do německého Sigmaringenu, kde se ho snažili přinutit aby vstoupil do nově vytvořené vlády. To však odmítl. V té době už byl na konci svých sil. Na konci války byl převezen do Švýcarska.

Vrátil se na francouzské území a rozhodl se, že se vydá do rukou francouzské justice. Před vrchním soudem stanul v srpnu 1945. Odmítal vypovídat. Soud ho odsoudil k trestu smrti a degradoval ho a odňal mu všechny řády a vyznamenání. Zůstal mu jen titul maršál Francie. Na jeho odnětí neměl soud pravomoc. Titul uděluje francouzský parlament na základě hlasování.

Generál De Gaule, který se mezitím stal prvním francouzským poválečným prezidentem, změnil jeho trest na doživotí, z důvodu vysokého věku. Devadesátiletý maršál Philippe Pétain, byl uvězněn v pevnosti na ostrově Yen. Zde 23. července 1951 zemřel.

 

Maršál Pétain, kniha Verdun.

Ukázky z knihy:

V prvních dnech června řítily se tedy tři armádní sbory proti našim pozicím u tvrze Vaux: byly to od západu k východu I. bavorský sbor, X. záložní sbor a XV. sbor, které vesměs znaly dobře terén, v kterém se utrácely již po celé týdny a měsíce. Po strašném bombardování podařilo se jim usaditi ve svrchní stavbě tvrze větší počet útočících skupin, které se kus po kuse draly na každý ostrůvek odporu. Majíce větší štěstí než my několik dní předtím u Douaumontu, dospěly vzhledem k výběžkovitému tvaru naší pozice na tomto místě tak daleko, že obklíčily tři čtvrtiny tvrze, jejíž komunikace s týlem byly nenapravitelně ohroženy. Z naší strany znamenala vůle držeti se za těchto podmínek vskutku zápas o čest. Prodchnuti touto velikou ctižádostí, odmítali major Raynal a jeho hrdinní spolubojovníci vzdáti tvrz; na důkaz oficiálního uznání jejich vynikajícího sebezapření zaslal jim generál Joffre svá blahopřání a udělil veliteli vysoký stupeň řádu čestné legie. Není nic dojemnějšího než vzpomínka na jejich agonii, když odříznuti od nás a nemohouce doufati v žádný příchod pomoci, posílali nám svá poslední hlášení.

Hlášení ze 4. června ráno bylo dodáno poštovním holubem:

„Držíme se stále, ale jsme vydáni velmi nebezpečnému útoku plyny a dýmem. Je naléhavé nás vyprostiti. Zřiďte s námi ihned optické spojení přes Souville, který neodpovídá na naše volání... Toto je náš poslední holub!“

Pak přišlo optické hlášení z rána 5. června, prošlé Souvillem:

„Nepřítel buduje na západní straně tvrze podkop, aby vyhodil klenbu. Bijte rychle dělostřelectvem.“

Další hlášení v 8 hodin:

„Neslyšíme vašeho dělostřelectva. Útočí se na nás plynem a tekutými hořlavinami. Jsme u konce svých sil.“

A pak ještě další, na počátku noci z 5. na 6. červen.

„Je třeba, abych byl tuto noc vyproštěn a abych byl neodkladně zásoben vodou. Ocítám se na konci svých sil. Vojsko, mužstvo i velitelé, splnili za všech okolností až do konce svou povinnost.“

6. června jen těchto několik slov:

„....Zakročte než budeme vyčerpáni... Ať žije Francie!“

Konečně 7. června ve 3 hodiny 30 minut toto poslední nesrozumitelné slovo:

„Neopouštějte...“

Francouzské velitelství nezůstávalo ani na chvíli hluchým k tomuto volání. Téměř bez ustání byly organizovány nebo improvizovány protiútoky, avšak žádnému z nich se nepodařilo proraziti ohnivý kruh, uzavírající tvrz. Ještě 7. června, když již německá oficiální zpráva ohlašovala pád tvrze, ve chvíli, kdy major Raynal a jeho vojáci byli skláni granáty, udušeni plynem, přemoženi žízní, vrhl k nim generál Nivelle smíšenou brigádu plukovníka Savy „s nejkrásnějším úkolem, který může míti francouzská jednotka, totiž s úkolem jíti na pomoc spolubojovníkům, kteří za tragických okolností konají chrabře svou povinnost.“ Bylo však příliš pozdě! Zabraná tvrz Vaux měla vyčkati lepších dní, po boku tvrze Douaumontu, aby se slavně vrátila do francouzských linií. Avšak jejím zabráním nebyla obrana Verdunu nikterak ohrožena a V. německá armáda neodnášela si očekávaného vítězství, které by svou dalekou odezvou uvolnilo síly rakousko-uherské, zastavilo Rusy nebo odstrašilo Angličany.

Přes to však se ve Francii zdálo na chvíli, během těchto tragických dní od konce května do začátku června, dokud se nepotvrdily zřetelně zprávy o úspěších generálů Cadorny a Brusilova, že důvěra země je otřesena. Vždyť jsme se opravdu již příliš dlouho drželi samojediní na jevišti, a v zápolí – kde vlastenecké nadšení nebylo udržováno horečkou bojů – počínal se ukazovati nepokoj, únava, zklamání. Veřejné mínění, syto hrýzti svou uzdu počínalo naříkati. Články a polemiky tisku přidávaly ke každodenním drobným zprávám zrno nespokojenosti. Ba i pesimismu.........

…..Po nekonečné týdny pokračoval nepřítel ve svém náporu, snaže se učiniti jej rozhodujícím. Na levém břehu živil VI. a XXII. záložním sborem průměrnou sílu šesti až osmi divizí, tvořících útočnou sestavu, která otřásla našimi liniemi na kótě 304 a na Mort-Homme, za podpory masy moždířů a těžkých děl, která se zdála ještě zvětšena. Od 10. do 15. března odehrával se zuřivý zápas o držení Mort-Homme, na jehož vrcholku se naši důstojníci i vojáci, spjati důvěrně v nebezpečí, obětovali jeden vedle druhého. Generál Debeney mohl, vykládaje o boji své divize, napsati s hrdostí v jednom ze svých hlášení: „Vydal jsem nařízení, že nikdo nesmí ustoupiti. Tohoto nařízení bylo věrně dbáno: jeden velitel brigády a tři velitelé pluků padli, dávajíce příklad... Nebylo viděti ani jednoho muže, který by šel zpět.“ V následujících dnech vrátil se nepřítel k své myšlence obchvátiti naše střediska odporu na Mort-Homme a na kótě 304, avšak tentokráte ze západu, postoupiv nepozorovaně podél okrajů lesnatého masivu Argon; rozšířiv náhle svou akci na této straně, zmocnil se od 20. do 22. března našich opěrných míst Avocourtu a lesa Malancourtu, na která mu jeho pozorovatelny na pahorku Monfaucon poskytovaly výtečný výhled. Za tento první skutečný úspěch na levém břehu děkoval skvělému chování 11. bavorské divize, elitní to jednotky, jejíž náhlý výpad překvapil naše vojska; ta se však brzy znovu vzchopila a 29. března přivedl je protiútok znovu do „reduty Avocourtu“, za velení podplukovníka de Malleray, který padl smrtelně raněn na svém cíli. I když nebylo zlo úplně napraveno, byla aspoň uzavřena mezera, která se na chvíli rozevřela v boku Argon, a tyto příhody ponechaly morální sílu našeho vojska nedotčenu.

V druhé polovině března a na počátku dubna stávala se situace na všech našich pozicích na obou březích, od Avocourtu na západě až po Vaux na východě, svrchovaně napjatou.........

…...Hlavní stan neviděl všechny naše nesnáze. Zdálo se mu, že se zápas počíná vleci a že naše reakce na sebe dávají čekati...........

…....Měl jsem později ono velké zadostiučinění, že jsem řídil jako hlavní velitel francouzských armád ofenzivní akce, které dokončily uvolnění Verdunu: akci z 20. srpna 1917, která pod velením generála Guillaumata obnovila přibližně úplně pozice, které jsme měli obsazeny před 21. únorem 1916 jak na pravém, tak na levém břehu Mósy; pak onu akci která byla 12. září 1918 tak skvěle provedena I. americkou armádou, odstranila proslulý výběžek u Saint -Mihielu a uvolnila východní bok pevnosti........

…....Verdun konečně, slavné a neposkvrněné město, byl východištěm armádám francouzsko -americkým, když vyrazily bok po boku k poslednímu vítězství v době od září do 11. listopadu 1918!

 

Obsah knihy/kapitoly:

Úvodní slovo k českému vydání

Předmluva k českému vydání

 

I. PŘEDEHRY A ZAHÁJENÍ BITVY.

Celková situace válčících mocností na sklonku roku 1915

Podrobná situace na západní frontě, plán Francie a jejích spojenců na počátku zimy 1915-1916

Známky útoku proti Verdunu a zachování francouzského plánu

Plán německého hlavního velitelství

Příprava bitvy

Zahájení a charakter boje

Ztráta tvrze Douamontu a zasazení II. armády

 

II. ORGANIZACE OBRANY.

Celkové učlenění obranné sestavy

 

II. armáda se usazuje

Komunikační problém

Těžká hodina: útok na levém břehu

Průtahy se zasažením druhých spojeneckých armád: souboj mezi Francií a Německem pokračuje

Podřízení II. armády generálu Nivellovi

Bilance k 1.květnu

 

III. POSLEDNÍ NÁPORY PROTIVNÍKOVY A FRANCOUZSKÁ ODVETA.

Střídavé marné útoky v obou táborech a na obou březích

Vzbuzení činnosti na ostatních frontách

Boje u tvrze Vaux a jejich morální důsledky

Boje u Thiaumontu a u Fleury

Zahájení bitvy na Sommě a uvolnění Verdunu

Bilance k 15. červenci

Francouzské odvetné akce

Verdunský voják

 

DODATEK

Úloha verdunských tvrzí během bitvy

Vysvětlení některých francouzských zkratek a názvů na mapách a panoramatických pohledech

Seznam map

Seznam obrázků

 

 

KNIHA

Maršála Pétaina

BITVA U VERDUNU

vyšla v červenci 1929

jako I. svazek

knihovny Svazu československého důstojnictva

v Praze

Upravil Jaroslav Bernat

Vytiskla

písmem Claude Garamonda

Grafia dělnická knihtiskárna v Praze

v nákladu 3225 výtisků,

z toho 200 výtisků

tištěno na japanu Banzaj

a 25 výtisků

na bílem holandu Van Gelderově.

 

 

 


Publikováno: 13. 7. 2016 Autor: Tomáš Žák Sekce: Knihy

Fotoalbum