Kniha od Eufratu až po Benghazi, autor MUDr. Leopold Firt

Knihy / Kniha od Eufratu až po Benghazi, autor MUDr. Leopold Firt

MUDr. Leopold Firt se narodil 25. 6. 1894 v Sestrouni u Sedlčan. Střední školu vystudoval v Plzni. Po té nastoupil ke studiu medicíny na Karlově univerzitě v Praze. Po absolvování medicíny si založil úspěšnou praxi na tehdejší periférii Prahy v Kobylisích.

Po vypuknutí první světové války je odveden do Rakousko-uherské armády. Po skončení války se vrací ke své lékařské profesi. Věnuje se společenskému životu. Osobně se zná s Čapkem, Peroutkou a dalšími. Jeho zálibou je fotografování a Filmování.

Po okupaci odchází do zahraničí a dostává se do Palestiny. Mezi prvními vstupuje do čs. vojenské jednotky na Středním východě. Stává se praporním lékařem /šéflékařem/. Členem štábu plk. Klapálka. S praporem absolvuje celé jeho tažení a přesunuje se s ním do Anglie.

Po válce je jmenován do hodnosti brigádního generála a je velitelem Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. Odtud musel v roce 1948 odejít. Do důchodu pracoval jako závodní lékař. Jeho život se naplnil 9. 2. 1968.

 

První ukázka z knihy: „Italové zesílili své pozice proti československým. Průzkumné hlídky nadporučíků Kleina a Snídala narazily na tuhý odpor. Nadporučík Klein byl zraněn.

A 25. listopadu se pokusili Němci a Italové společně udeřit na československé pozice u dernské silnice – na Honzu – S 19 – a na pevnůstku S 21. Byli však vrženi zpět se značnými ztrátami.

Dělostřelecká palba, která se rozpoutala bojem o silniční závoru, byla z nejprudších ocelových smrští, jež kdy zuřily nad touto částí perimetru. Jen na československý úsek dopadlo 1120 ran. Přesto byly československé ztráty poměrně malé, jeden mrtvý a šest zraněných.

Mimo pevnost odrážely v těchto dnech bojující oddíly houževnaté útoky nepřítele na koridor. Nepřátelské kolony, jež přibyly na bojiště po bezvýsledném nájezdu až k egyptské hranici, byly hnány znovu a znovu útokem, aby prorazily obranou koridoru. Mnohokrát byly odraženy.

Až 1. prosince 15. německá pancéřová divize s velkými silami motorizované pěchoty 90. lehké německé divize prorazila, způsobivši novozélandské divizi takové ztráty, že bylo nutno ji odvolat z boje na přeskupení a zotavení do Bagushe. Rommelova 15. divize se spojila s 21. Koridor byl opět přerušen!

Československý 11. prapor-Východní byl právě tehdy šest měsíců v poli. Od konce května plného půl roku byl živ jen z konzerv a vitaminových pastilek. Nezúčastnil se sice nejprudších bojů – britské velitelství si bylo vědomo, že nemá velkých lidských reserv, z nichž by mohl doplňovat těžké ztráty, a nechtělo jej obětovat, kde to nebylo nezbytně nutné – přece však prošel Západní pouští a Sírií.

Na jeho mužstvu zanechala únava znatelné stopy. Mělo poměrně velké úbytky na váze. Mnozí byli chudokrevní po přestálé malárii. Chlorovaná slaná voda působila žaludeční a střevní katary. Také značné tepelné rozdíly mezi dnem a nocí – až třicet stupňů – a vlhká, vlezlá zima v podzemních krytech se zapsaly reumatismem a bronchitidami do zdravotního deníku praporu.

Je třeba uvážit, že jeho příslušníci nebyli většinou v letech, kdy se nesnáze a útrapy polní služby lehce snášejí. Lékařská zpráva zjišťuje, že průměrný věk příslušníků praporu – dvaatřicet let – je dosti vysoký pro polního vojáka. Nejmladšímu bylo sedmnáct a nejstaršímu třiašedesát let.

Žili také psychicky v poměrech mimořádných. Nebylo zpráv ani novin z domova, a to, co hlásilo zpravodajství o poměrech ve vlasti, obsazené nepřítelem, musilo budit o osud drahých doma nejtěžší obavy. Ale přesto, nebo i právě proto byla bojová morálka praporu vzorná.

3. prosince prapor převzal také postavení u moře, jež po vystřídání posledního australského praporu z původní posádky „tobruckých krys“ drželi polští střelci. Za nového přemístění sahal československý úsek od S 19 – Honzy – při dernské silnici na sever až k moři. Asi sedm a půl kilometru fronty.

V pořadí od severu k jihu držely jej 3. rota, 4., 1. a 2. – u této roty bylo zase těžiště obrany a výpadová brána útoku, jak se ukázalo za několik dní.

V téže době, kdy se provádělo přeskupení na perimetru, přeskupoval také Rommel, využívaje nečasu, který nastal 2. prosince. Jeho pěchota a transportní oddíly se stahovaly k pobřeží. Mohlo to znamenat přípravy k ústupu, ale také – a pravděpodobněji – nový nápor.

Skutečně, první oč se Rommel po soustředění svých sil pokusil, byl nápor na britské pozice u Bir el Gubi a pokus odříznout jim týlové spoje.

Rovněž tobrucká posádka musela zachovávat napjatou pohotovost. Československá postavení byla sice, počínajíc úsekem 4. roty, oddělena od nepřítele hlubokými kaňonovitými úvaly, takže bez důkladných příprav nemohl nepřítel zaútočit tanky, a v pobřežním úseku byla chráněna rozsáhlými minovými poli, avšak nebylo vyloučeno, že se nepřítel pokusí o přechod po pláži nebo o výsadek z moře.

Když konečně mohlo do boje zasáhnout většími silami také letectvo, v němž měli Britové naprostou převahu, byly 3. prosince Rommelovy síly soustředěné v prostoru Sidi Rezegh účinně Bombardovány.

4. prosince napadla indická divize zezadu německé a italské oddíly, útočící na Bir el Gubi, způsobila jim těžké ztráty a zatlačila je k severozápadu. Rovněž na jiných místech byly podniknuty toho a příštího dne úspěšné místní akce.

Koridor byl obnoven a to definitivně. Rommel se konečně musil vzdát svých ambicí a musel ustupovat do Bir el Gubi i od Ademu. Držel však obléhací pás při západním perimetru. A tu nadešla pro zbytek tobrucké posádky hodina úderu.“

 

Druhá ukázka z knihy: „9. prosince podnikla německá letadla prudký nálet na Tobruk. Chystá nepřítel nový nápor, zatím co v pevnosti se dějí přípravy k výpadu? Všechno na perimetru má zvýšenou pohotovost.

Je tmavá noc, od moře vane studeně. Vítr každou chvíli šlehá dešťovými přeháňkami. Od jihu doléhá dunění děl jako vzdálená bouře. Občas zasyčí raketa a odvíjí do vysoka bílé nebo červené lanko, zazáří nad ním hvězdou a osvítí zorné pole – spleť drátěných překážek, přetrhané vedení polního telefonu, trosky mostu na dernské silnici, z nichž ční ocelová armatura jako vztyčené obviňující prsty.

Pod mostem je hluboká průrva plná minových náloží. Za ní kus země nikoho, pak znovu ostnaté dráty, minová pole a za nimi nepřátelská postavení. Ve skále svahu nad servaným mostem jsou kaverny – uměle vybetonované jeskyně.

To je pevnůstka S 19 s českým krycím jménem Honza, těžiště obrany československého úseku. Z úzkých střílnových štěrbin mžourají ústí kulometných hlavní. Občas z nich šlehne oheň. Kulomet ohmatává žhavými ocelovými prsty předpolí.

Dole v temnu odstraňují tiše zákopníci miny z minového pole. Připravují cestu pro výpad, k němuž bude dán povel snad za hodinu, snad zítra, pozítří. Čeká se každou chvíli.

Primitivní lampa zákopové výroby – z plechovky od konzervy a z kusu motouzu místo knotu – čadí, bliká a nouzově svítí telefonistovi, který sedí u svého přístroje, sluchátka na uších.

Nic – stále nic – jen v pravidelných intervalech zkouška, zda není přerušeno vedení. Zase tedy až za chvíli –

Však hle – cosi mimořádného – telefonista zbystřil pozornost, celé jeho držení se změnilo. Zapisuje a tiše opakuje:

„Dovolenci odjedou v šest patnáct.“ To je smluvené heslo, rozkaz k útoku a stanovení jeho počátku. Tedy už za několik hodin – konec napětí, konec vyčkávání. Úder – výpad svobodě vstříc.

3., 1., 2. a 4. rota – všechno se chystá. Tváře vyhublé, po týdny nemyté, vypadají staře pod přilbami, potaženými pytlovinou. Za pás a do širokých kapes battle-dressu ruční granáty, kolik jen se jich vejde. Přes rameno lehký kulomet, pod paží tommygun, anglický krátký samopal.

Do probouzejícího se rána zaštěkal kulomet. Z Honzy vyráží bojová hlídka 3. roty v síle čety, v záloze čekají na znamení motorizovaná rota pěchoty, tři obrněné vozy s kulomety, deseticentimetrová houfnice a protitanková děla.

Současně s četou z Honzy vyrazily přes hlubokou strž bojové hlídky ostatních rot, celý úsek od Honzy až k moři je v pohybu. A od něho na jih celý západní sektor.

Útok se převalil přes příkop, žene se zemí nikoho k nepřátelským pozicím. Podle svítících modrých střel lze sledovat postup hlídek. Místy vyšlehne do šera výbuch ručního granátu.

V sedm hodin hlásí telefon, že polští huláni obsadili Ras el Madauuar, nejvyšší bod v kraji, jenž způsobil posádkám v západní části perimetru tolik trampot a nesnází, dokud jej drželi Němci. Teď tedy se nad ním třepetá polská vlajka.

Asi v téže chvíli zavlála československá vlajka vítězně nad nebezpečnou kótou 69 a byla tam uhájena, třebas se o ni bojovalo ještě celou hodinu. Zároveň dobyli Čechoslováci opevněného Twin Pimple.

Nad hlavami prolétají roje britských stíhaček, asi třicet strojů. Spojka přináší zprávu, že četa, útočící z pevnosti Honza, rozprášila Italy za třetím wadí. Přicházejí první zajatci. Velitel praporu podplukovník Klapálek urychluje pronásledování nepřítele. Konečně se uplatní plán, který pečlivě připravil do posledních podrobností.

Přes hlubokou strž, kterou v noci upravili zákopníci pro přejezd, vyrážejí nejprve obrněné vozy s kulomety.

Jeden sklouzl poněkud stranou a to se mu stalo osudným – rázem zmizel v sloupu kouře, prachu a kamení, vzedmutém výbuchem miny. Na štěstí to odnesl jen housenkový pás. Posádka vozu přesedla do druhého, jenž hned pak už rachotil po asfaltové silnici k Derně územím, které té noci ještě bylo italské.

Za nimi se rozjíždí motorizovaná pěchota a celý pronásledovací oddíl. Na sever od silnice až k moři vyběhly československé zálohy ve stopách úderných čet. Jižně od silnice je v pohybu brigáda polských střelců.

Asi po šesti kilometrech ústupu se nepřítel – jednotky divize Brescia – pokusil zachytit na mírné pouštní pahorkatině. Odkolesené houfnice zahajují palbu. Odpor trvá je krátce. Zprava i z leva tlačí valící se lavina. Italové se vzdali marného odporu, ustupují.

Je 249. den obležení Tobruku, 10.prosinec, den osvobození pevnosti.........

Je to slavný den, třebas z nebe visí mraky až skoro k samé zemi a studený vítr šlehá do obličeje řezavými dešťovými kapkami. V 9.45 hodin dorazil československý oddíl na kótu 110, již mu brigádní rozkaz určil za metu......“

 

Kapitoly knihy /obsah/:

Nástup

První tábor

Vojákem nikoli snadno a rychle

Tábor slaví

Tábor se stěhuje

Peklo a ráj

Wavellovo dobrodružství

Po Kristových stopách

Vánoce 1941

Poslední průprava

Do země faraonů

Na prahu Afriky

Blíž k liniím – dlouhá chapadla války

Dva světy v zajateckém táboře

Balkánské drama (Předehra)

Rommel na scéně

Balkán v bouři

Ztracené odraziště – Hitler chystá nový útok

Cesta do pouště

Libyjská poušť

Úkoly v poušti

 

Nad Sýrií hřímá

Wavell potřebuje čas

Tažení do Sýrie

Poslední překážky

K biblickému Eufratu

Strážci syrských hranic

Neviditelný nepřítel

Wavellův nástupce

Tobruk – pouštní Verdun

Voda dražší než krev

Tobrucké krysy

Na „Vyhlídce“

S 19 – Honza – a obranný plán

Maskovaná smrt číhá

Tobrucké dny a noci

Vlast ví o „ztracené vartě“

Zrození „Osmé armády“

Kouzelnická kuchyně českých mechaniků

Poslední přípravy

Příroda proti bojujícím stranám

Osvobození se blíží

Boj o Sidi Rezegh, málem osudný

Výpad z Tobruku

Kritické chvíle bitvy

Spojení dosaženo

Boj o koridor

Vstříc svobodě

Rommelův únik

 

Tobrucká „idyla“

Zklamání z Agedabie

Vánoce víry a nadějí

Zpět na perimetr

Na známých místech

Jaro v poušti

Týdny čekání

Chystá se velká změna

Vyrovnání u Gazaly

Loučení s Tobrukem

Suez a zase Palestina

Prapor se mění v pluk

Rommel útočí

Pouštní Verdun padl

Křídla odvety

Prezidentovo poselství

Boj o Egypt se začal

V jícnu výhně

Konec mnichovského bludu

Veliká změna

Ještě jednou Tobruk

Letecký prostor Tobruk

Nejhorší nepřítel – nuda

V napjatém očekávání

Kostky jsou vrženy

Sbohem, Afriko!

Ještě poušť – tentokrát vodní

Před vrchním velitelem

 

Fotografie:

Ministr války Anthony Eden s generálem Sirem Archibaldem Wavellem přehlíží čs. vojenskou jednotku v táboře Gedera.

První tábor čs. vojenské jednotky v Gedeře, Palestina.

Jerusalem s věží krále Davida.

Damašská brána v Jerusalemě.

Cesta z Jerusalema k Mrtvému moři.

Judská poušť s horou Pokušení.

Namáhavé je stavění stanů.

Ranní půlhodinka v Judské poušti.

Tábor se stěhuje.

Oasa Jericho.

Symbol česko-slovenské samostatnosti hrdě vlaje nad táborem v oase Sidi Bisher.

Čs. stráž v táboře Agami na západ od Alexandrie.

Jako homole cukru zdobí poušť syrské vesnice.

Čs. tančíky projíždějí syrskou vesnicí.

Čs. tábor v oase Sidi Bisher, východně od Alexandrie v Egyptě.

Oslava narozenin prezidenta T. G. Masaryka 7. března 1942 v oase Sidi Bisher.

Čtvernohé oběti minových polí zachránily mnohý lidský život.

Ochrana stráže v Syrii proti vtíravému komáru – nosiči malárie.

Čs. vojáci v bunkru pevnosti Tobruku.

Studené vánoce v poušti – Tobruk 1941.

Čs. vojáci v zákopech pevnosti Tobruku.

Palebné stanoviště čs. protiletadlového děla chrání přístav Tobruk.

Smutný je vojenský přesun pouští.

Po vzdušném boji v poušti.

Čs. hřbitov v Tobruku.

Po boji u Sidi Rezegh.

Prezident Dr. Edvard Beneš zdobí prapor čs. jednotky ze Středního východu příjezdu do Velké Británie čs. válečným křížem 1939. Velitel jednotky plk. Karel Klapálek přejímá prapor.

Stráž praporu.

 

MUDR L. FIRT

OD EUFRATU AŽ PO BENGHAZI

 

HISTORIE ČSL. VOJENSKÉ JEDNOTKY NA STŘEDNÍM

VÝCHODĚ. DRUHÉ VYDÁNÍ. OBÁLKU NAVRHL OLDŘICH

BAREŠ. SE 14 HLUBOTISKOVÝMI PŘÍLOHAMI JAKO 9.

SVAZEK KNIŽNICE TVÁŘ STOLETÍ VYDALO ROKU 1948

V POČTU 2000 VÝTISKŮ NAKLADATELSTVÍ PRÁCE

V PRAZE. TISKEM VLASTNÍHO ZÁVODU

Cena brož. 100 Kčs


Publikováno: 15. 5. 2016 Autor: Tomáš Žák Sekce: Knihy