pplk. Bohumil Fürst

Hrdinové oblohy / pplk. Bohumil Fürst

Se narodil 1. října 1909 v Opatovicích, okres Vyškov. Pracoval jako obchodní příručí. V roce 1928 vstupuje do Československé armády. Absolvuje Školu leteckého dorostu v Prostějově. Po té prochází stíhacím kurzem na Chebském letišti.

Je přidělen k 38. stíhací letce leteckého pluku č. 3 Generála M. R. Štéfanika. Po dvou letech se vrací jako letecký instruktor do školy leteckého dorostu v Prostějově. Zde působí sedm let. Po okupaci odchází 23. 6. 1939 do Polska, odkud odplouvá do Francie.

Prochází výcvikovým střediskem v Chartres, kde působí jako instruktor. 10. května 1940 odchází k Escadrille Légere de Defense Chateaudun - ELD Chateaudun, kam je zařazen do 17.5. 1940. Kdy se stává příslušníkem GC II/2. U této jednotky 19. května 1940 zaznamenává svůj první sestřel. Z Plessis-Belleville vzlétá k hlídkování 18 Moranů. Ty jsou napadeny Bf 110. Morane Saulnier M.S. 406, No. 659 Adj. Fürsta je zasažen do ocasních ploch. Proto se Adj. Fürst odpoutává a vrací na letiště. Cestou zpět spatřil ve 2000 m. průzkumný letoun Henschel Hs 126. Letoun napadá a ten se po zásazích zřítil u Laon – Soissons. Na scénu vstoupili dvě Bf. 109. Před kterými se vrací s poškozeným strojem na letiště.

21. května Adj. Bohumil Fürst vzlétá na Morane Saulnier M.S. 406 C.1, No 390 k jednomu z dalších operačních letů, který popsal takto:

Brzy ráno jsme odstartovali ve skupině osmnácti Moranů k Amiensu, na nějž se očekával nálet. Když jsme tam však přiletěli, bylo již pozdě. Město bylo po náletu v kouři a při přeletu po nás střílelo vlastní protiletadlové dělostřelectvo v domnění, že jsme Němci.

Když se naše skupina roztrhla, zůstali jsme tři: velitel Cne De Callone, Adj. Pollono a já. Chtěli jsme se vrátit na letiště, když jsem mezi dvěma vrstvami mraků spatřil šest Dorniérů 17. Upozornil jsem na ně velitele a tem mi máváním křídly naznačil, že zaútočíme. Vystoupil jsem do horní vrstvy mraků, letem střemhlav jsem atakoval levý krajní stroj a zasáhl jeho levý motor, který ihned chytil plamenem. Moji francouzští druhové však nezaútočili, a tak jsem zůstal sám proti šesti bombardérům, jejichž střelci na mě zahájili křížovou palbu. Dostal jsem to do motoru, který mi začal čoudit. Jen tak tak jsem se vyhnul srážce s Dorniérem, který se najednou vynořil z mraků přede mnou. Odpoutání se mi však přece jen zdařilo a v tom se u mě objevili oba Francouzi, aby mě alespoň dovedli na letiště, přes kouřící motor jsem toho dopředu moc neviděl.

Po pěti minutách jsem najednou uviděl vlevo i  vpravo Bf 109. Nešlo mi rádio, chtěl jsem dát veliteli alespoň znamení křídly, ale při prudké pravé zatáčce se můj Morane otřásl sérii několika zásahů. Prudce jsem potlačil a uhasil tak oheň z motoru, který najednou začal hořet. Po vybrání jsem hledal místo k nouzovému přistání, letoun visel doleva a motor hrozil každou chvíli vysadit. Naštěstí byla pode mnou louka a u okraje lesa, přes který jsem musel udělat mírnou zatáčku doleva, abych nespadl do vývrtky. Podvozek se mi podařilo vysunout a když jsem minul okraj lesa a nasadil na přistání, motor vysadil úplně. Po krátkém a tvrdém přistání se můj Morane naklonil napravo, neboť pravá pneumatika byla prostřelena.

Se svým Moranem Adj. Fürst nouzově přistál poblíž Creil. Po přistání zjisti, že má v noze střepinu z předcházejícího boje.

Blíží se kapitulace Francie. Ústup, odlet do Montpelier, odkud měli pokračovat do Afriky. Zde dostali zákaz dál pokračovat na svých M.S. 406. Po vyjednávání skupina devíti Čechů získává letoun „Loquide“, v kterém odlétávají do Perpignanu. Odkud autem do Port Vender a lodí do Afriky. Z Afriky připlouvá na lodi do Liverpoolu.

Když jsme po několika dnech připluli do Liverpoolu, přivítalo nás zase počasí „anglické“ – pořádná mlha, déšť a citelné chladno. Chladné bylo i přijetí, když jsme asi po 30 km jízdy vlakem dorazili do Cholmondeley, kde v ohromném parku u starého zámku byl sběrný tábor československé armády.

Byli jsme ubytováni pod stany a každý dostal na přikrytí jen jednu přikrývku, takže nám v noci byla zima. Psychicky to na nás po strastiplné cestě zrovna nejlépe nepůsobilo. Na první pohled jsme však poznali, že tu jsou poměry úplně jiné než ve Francii, že tu vládne organizace a pořádek. I tu chladnost přijetí jsme Angličanům později odpustili, když jsme si při dalším pobytu uvědomili, že se tak dělo vlastně z opatrnosti. Vždyť v těch pohnutých dnech po pádu Francie přišlo do Anglie přes 100 000 utečenců, mezi nimi byla i lecjaká čeládka, takže opatrnost byla na místě.

V táboře jsem dlouho nepobyl, protože už 26. července 1940 jsem byl přijat do Královského letectva a přidělen na leteckou základnu Cosford, která se měla stát základnou československého letectva v Anglii.

Je zařazen k 310. Sqdn, u které slouží od 12. 7. 1940. 19. – 28. 10. 1940 dočasně létá u 605. Sqdn.

Už 17. srpna jsme byli prohlášeni operační jednotkou a určeni pro hlídkování nad jižní a východní Anglií a hlavně nad Londýnem.

Byli jsme třikrát až čtyřikrát denně ve vzduchu a vzlétali vždy do výše 20 000 - 30 000 stop. Kromě letů byla na programu samozřejmě každodenně angličtina a když špatné počasí nedovolilo vzlétnout, bylo jí ještě víc a k tomu trochu zábavy, jako házení šipek a hraní karet.

Bylo to v době, kdy ve vzduchu začínalo být hodně veselo. Němci nalétávali na Ostrovy ve velkých svazech a zahájily pověstnou leteckou bitvu o Anglii.

Nebylo tedy žádnou zvláštností, že jsme se s nimi začali střetávat také my. I já jsem se 3. září 1940 dočkal a výsledkem byla jedna sestřelená stodesítka v blízkosti Londýna.

Další významný úspěch se dostavil o 4 dny později. To jsem dělal číslo veliteli letky F/Lt. Sinclairovi. Létali jsme zrovna nad Londýnem ve výši asi 20 000 stop, když jsme dostali zprávu, že se k nám blíží velká skupina bombardérů. Jen hlášení doznělo, už jsme je viděli. Na dlouhé úvahy nezbyl čas, protože od svazu se odpoutaly stíhačky a pustily se do nás.

Můj velitel se dostal za jednu stodesítku a rychle ji sundal. Tu se však objevila práce už i pro mne, protože další „Me 110“ se dostala veliteli do zad a asi by to pro něj špatně dopadlo, kdybych ji neposlal dolů rychle zase já. Protože však jsme se hned pustili za bombardéry, neměl jsem ani čas zjistit, kam mi můj Němec spadl, takže z toho byl jen „pravděpodobný“ sestřel. Na evidenci sestřelených letadel byli totiž Angličani hrozní puntičkáři. Jako sestřelený byl přiznán letci jen ten letoun, jehož dopad na zem byl zjištěn a kde se dalo přesně určit, kdo ho skutečně sestřelil. Proto každý z  nás měl na svém kontě více sestřelů, než bylo registrováno.

Zatímco jsme bojovali se stíhačkami, bombardérům se přece jen podařilo svrhnout bomby v prostoru Londýna a obrátit se na zpáteční cestu směrem k pobřeží a nad Kanál. Už jsme je nedohnali, zato však jsme se setkali s další skupinou „Henkelů“ a stodevítek. Jeden z pilotů stodevítky, zřejmě mladý nezkušený zajíc, si myslel, že jsme taky Němci, kteří se vracejí z boje. Tak si na mne zamával přátelsky křídly, udělal překrut a ukázal kříže. Pak se posadil asi 50 m přede mne. Snad mi ho bylo trochu líto, ale zákony války jsou nelítostné. Pořádně jsem zamířil a našil jsem to do něj tak, že mu hned upadla křídla jako useknutá. Stroj šel dolů jako kámen. Pilotovi se však podařilo vyskočit a přistát na východním pobřeží Anglie, takže snad válku v zajetí přece jen přežil.

Byli bychom v pronásledování ještě pokračovali, ale docházel nám benzín a také střelivo. Museli jsme proto obrátit a vrátit se na základnu.

Tento sestřel se stal 7. září 1940. Dále popisovaný sestřel He 111 se stal 15. září 1940.

Z našeho letiště kromě 310. čs. perutě startovala ještě 242. peruť kanadská a z vedlejšího letiště 19. peruť „Spitfirů“.

Letěli jsme ve skupině za sebou a stoupali mraky až do 25 000 stop. Když jsme dosáhli požadované výšky dostali jsme se do zářivého slunečního jasu. Jen pod námi se vlnilo moře těžkých dešťových mraků. Byl to přímo idylický pohled, kdyby nám strohou skutečnost nepřipomínalo praskání v rádiu a každou chvilku se opakující rozkazy nebo varování: „bandité vpravo“, „bandité vlevo“, „pozor bandité na nás útočí“ apod. My však zatím nikoho neviděli a klidně letěli udaným směrem. Naši peruť vedl major Hess a já byl hned vedle něho.

Zakrátko se však ukázalo, že i v poměrném klidu byla velká ostražitost na místě, protože náhle se na nás od slunce přihnala spousta stíhačů „Me 109“. Velitel i já jsme je hned spatřili a tak jsme se na ně zaměřili, že jsme se oslněni sluníčkem, jen tak tak nesrazili. Snad v posledním okamžiku jsem postřehl nebezpečí, prudce strhl stroj doleva a spadl do vývrtky. Když jsem ji zase vybral, zuřil všude kolem mne divoký boj na život a na smrt. Samozřejmě, že jsem nechtěl zůstat stranou. Když jsem si vybíral vhodný cíl, zahlédl jsem na jihu skupinu bombardérů, na které nikdo neútočil. Zřejmě nás měli stíhači zaměstnat a eventuálně i rozbít naši obranu, aby bombardovací letadla mohla nerušeně prolétnout a bombardovat Londýn.

Když jsem se ohlédl a viděl, že nemám za zády žádného Němce, pustil jsem se za bombardovacím svazem, abych napadl letoun, který zůstával poněkud vzadu.

Při prvním útoku jsem zjistil, že jsem neušel pozornosti střelce v bombardéru a že na mne střílí. Hned jsem palbu opětoval, vypálil krátkou sérii a zase se odpoutal. Při druhém útoku už na mne nestřílel nikdo, a tak jsem mohl pěkně v klidu vysypat celou dávku. Posádka asi můj útok nepřežila, protože ze zasaženého stroje nikdo nevyskočil. Naklonil se a klouzavým letem klesal k zemi. Když se mi ztratil v oblačnosti, šel jsem za ním pod mraky, abych zjistil kde dopadl. Narazil ve východní části Londýna do bloku domů a protože byl plný benzinu, explodoval a hned byl celý i s nejbližším okolím v jednom plameni. A protože před bojem nestačil odhodit bomby, tyto v požáru postupně vybuchovaly a plameny dosahovaly až do sta metrů.

Opatrně jsem pro to proletěl nad místem dopadu, dávaje pozor, abych nenarazil do balónových baráží, které byly nad Londýnem, a s uspokojením jsem zamířil zpět k letišti.

Po přistání jsem zjistil, že mám jeden kulometný zásah v levém křídle. Můj velitel major Hess a rotmistr Hubáček už dopadli hůř, ale vlastně přece jen dobře. Oba museli po úspěšných soubojích ven z letounu, ale zachránili se padákem.

Od roku 1941 převážně působí jako instruktor létání a později jako dopravní pilot. Po návratu do vlasti slouží v naší armádě. Změnil si příjmení na Fiřta. Po únorovém nástupu komunistů k moci je zatčen, degradován a odsouzen k mnohaletému vězení. Jeho žena byla i s dětmi vystěhována na vesnici. Po propuštění z vězení a částečné rehabilitaci, je mu přiznána hodnost podplukovníka v záloze. Pracuje jako skladník v n. p. Kovofiniš v Ledči n. S. Jeho život se naplnil 2. ledna 1978.

Za poskytnutí fotografie Bohumila Fürsta děkuji panu Z. Hurtovi.

Zroje:HLAS REVOLUCE Zdeníku stíhače B. Fiřta (Fürsta) Dr. Eduard Doubek

         Kmenový list VHA Praha

 


Publikováno: 5. 2. 2016 Autor: Tomáš Žák Sekce: Hrdinové oblohy